Příběhy mojí smrti II- Krev Zrádců

14. Zima (1/2)

     Probudila mě bolest. Bolestně jsem se posadil a zmateně se rozhlédl okolo. To místo jsem nepoznával. Byla tu tma, ale nebylo tu útulno a teplo jako u mě v noře. A byla tu štěňata- počkat, co? Štěňata? Znovu jsem se rozhlédl. Opravdu, krčila se tu dvě štěňata. Přišel jsem k nim. Okamžitě se roztřásli. Začal jsem na ně opatrně mluvit. "Emm... Ahoj? Já jsem Madík, a vy?" Jedno z nich, od pohledu holčička, zakňučela něco, co mohlo znamenat 'Mami' nebo taky 'Mimi'. Opravdu nevím, co myslela. Pomyslel jsem si. Druhé štěně, pejsek, řekl- s dávkou odvahy v hlase- "Já jsem Nezbwda." Když řekl Nezbwda, myslel jsem, ze se menuje 'Nezbeda'. To jsem se ale spletl, bylo to opravdu Nezbwda.  Svraštil jsem obočí a rozhodl se to dál nekomentovat. Pohlédl  jsem nad sebe, kde bylo světlo a vybavil se mi můj pád do propasti. Musím je odsud dostat. Tahle myšlenka  se mi mihla hlavou těsně před tím, než jsem vzal Mimi/ Mami do zubů, ignorujíce její vystrašené kňučení a Nezbwdovo vrčení. Začal jsem šplhat po stěně, až jsem se dostal tak blízko hranici propasti, že se mi povedlo fenečku vyhodit na pevnou půdu. Tím jsem ztratil rovnováhu a znovu se zřítil do propasti. Tentokrát jsem ale neomdlel a rovnou jsem chytil za hlasitých protestů Nezbwdu a proces 'vynést štěně z propasti' se opakoval. Znovu jsem spadl, znovu se zvedl, a tentokrát jsem vyhodil sebe. Obě štěňata se ke mě přihnala a přitulila se. Já se ale zvedl a odešel něco ulovit.
 
  Po chvíli jsem se vrátil s myší. Nebylo to nic moc, ale pro dvě štěňata tak akorát. Fenečka se na ní hladově vrhla, Nezbwda mezitím nedůvěřivě přecházel kolem. Jen jsem si povzdechl. Utrhl jsem kus myši a podal mu jí. Pes jí nejdřív očuchal, než se po ní hladově vrhl. Usmál jsem se. Je čas zavést je do tábora. A vypátrat jejich rodiče.

   Jeden by řekl, že jít vzdálenost čtyř potoků od tábora bude léhké. Kdo si to myslí, toho zardousím ve spánku. Fenečka, Mimi, ne 'Mami', pořád někam odbíhala a nadšeně všechno očuchávala, což mě nutilo přemýšlet, jak dlouho tam v propasti byli. Nezbwda mezitím pořád utíkal pryč a dělal horolezce na kamenech. Na mě zbylo to, že jsem je musel  chytat a honit a pokoušet se je neztratit. Když jsme konečně došli k táboru, myslel jsem, že umřu. Tolik práce.... Až potkám jejich mámu, seřvu jí za špatnou výchovu jejích mláďat.  Chystal jsem se vyjít skály a přívítat se se smečkou, ale vyrušily mě vzrušené hlasy. "Musí zemřít." Řekl kdosi. Ten hlas mi byl povědomý, ale zkuste najít jeden hlas ve smečce psů, když je jich čtyřicet. "Souhlasím. Ale musíme ho nejdřív najít, ne?" Zatrnulo mi. Jestli jsem jediný, kdo se ztratil, chtějí zabít mě. Ale kdo? Zvědavost mi nedala, musel jsem vědět, kdo mi usiluje o život. Začal jsem se pomalu plížit za hlasy. "Počkej Listnatko.... Kdy ho chceš zabít? Musí to v sobě mít.... prostě to musí být něco elegantního." Fena, zřejmě Listnatka  zavrčela. Zarazil jsem se. To jméno jsem slyšel poprvé. Znal jsem všechny členy Živé i Lesní smečky, ale tohle jméno mi nic neříkalo. "Poslouchej, ty otravo. Neříkej mi, už nikdy, nikdy Listnatko! To zaprvé. Zadruhé, je mi to jedno. Zabij ho jak chceš. Ale mám strach, Mado, já se bojím." Krev mi ztuhla v žilách. Došlo mi, komu ty hlasy patří. Mado a Luna. Ti, co mi celý život byli nejblíže, mě zradili. Chystal jsem se za nimi vlétnout, když Mimi zavyla. "Madíku! Je tady cizí pes, který mě chce zabí- Mami?" Za tu krátkou dobu jsem si zvykl, že Mimi dost často opakuje "Mami.", jakoby to znamenalo něco důležitého. Jenže tentokrát v tom bylo něco jiného. Uzkost. Rozhrnul jsem křoví a vrh se k Mimi. Nad ní se skláněla Aira s něhou, kterou jsem u téhle milé feny ještě nikdy neviděl. Bylo mi jako kdyby do mě uhodil blesk, když mi to došlo. Aira je máma Nezbwdy a Mimi.

Yō lidi! Jak se máteeee? Pardon, že tuhle kapitolu dělím, ale mě by to prostě nevyšlo. Druhá část by měla vyjít v neděli, pokud nebudu líná.

-Lunasparkle2020