Příběhy mojí smrti II- Krev Zrádců

10. Zima

Pomalu jsem otevíral oči. Měl jsem pocit, že moje víčka váží asi tak tunu. Vedle mě stála docela zvláštní namodralá fena, která potichu mluvila s něčím, co připomínalo Ohnivou Bouři a Srnečku v jednom. Ani jednu z těch fen jsem neznal. Pokusil jsem zvednout, což dopadlo tak, že sem se mi akorát zamotala hlava a zase jsem spadnul. Obě feny se na mě podívaly. Ta modrá mi naspala do pusy něco jako trávu, která byla tak hořká, že jsem se málem pozvracel. ta fena, která vypadala jako Ohnivá, se jen usmála. Pomalu se mi začaly klížit oči. Pak jsem usnul.

Když jsem se znova probudil, feny byly pryč. Místo toho u mě byla Luna, moje polo-družka, kterou jsem ani tolik neměl rád. Pokusil jsem se na ní usmát, než jsem se zeptal: "Luno, umírám, viď?" Luna nejdřív vytřeštila oči nad tou myšlenkou, než téměř panicky zakroutila hlavou ve znamení ne. Hned mi bylo líp. Věděl jsem, že by mi Luna nelhala. Tak jsem se zeptal ještě na něco: "Co je to za feny? Ta modrá, a ta, co připomíná Ohnivou Bouři a Srnečku v jednom?" Luně zacukaly koutky, než odpověděla. "Madíčku muj," Nesnášel jsem, když mi říkala 'Madíčku'. "Ta, co ti připomíná Ohnivou Bouřku a Srnku, je Ohnivá Srnečka, vlastně.. Když Ohnivá odešla ze smečky, chtěla se vrátil, i když věděla, že jí smečka nepříjme, tak si vymyslela tu Srnečku. Pak se na to přišlo, ale stejně jsme si jí nechali. Ale s tím, že má sestru, nelhala. Ta modrá fena je její sestra. Ledová Bouře, pravá fena, jež jsme jí dali jméno Srnečka. Ale vybrala si vlastní." Podala mi velmi vyčerpávající vysvětlení. Jen jsem pokýval hlavou, než jsem jí znovu položil, a nechal se unášet do světa snů, pryč od bolesti reálného světa.

Přede mnou stála Fear. Vlastně ne, nebyla to Fear, byl to někdo jiný. Okolo ní byla temnota tak tmavá, až zářila. Vycházela z jejích nohou, jako kořeny ze stromů, protkala okolí svými tenkými žilkami záře. A její tvář... Zděšeně jsem polkl. Neměla tvář. Měla přes ní něco jako mlhu. Taky utkanou z temnoty. Přikrčil jsem se a napjal svaly, připravený k útoku, přesto že jsem věděl, že proti ní nejde bojovat. Fear sebou cukla, jako by si až teď všimla mé přítomnosti. Závoj zmizel, a já hleděl tváří v tvář ztělesněnému strachu. Jakmile se mi podívala do očí, temnota okolo ní se o kousek rozrostla. Vlastně ne jenom okolo ní. její obličej znovu zahalila temnota, nebyl to však ten temný závoj. Byla to ta síla okolo ní, ty kořeny stromu, žíly temnoty. Než jí temnota obrostla pusu, uslyšel jsem jedinou věc, poslední, co jsem slyšel. "Pomoc." Pak přišla temnota.

Prudce jsem se probudil. Vedle mě byla ještě pořád Luna. Ta vyjekla, lekla se mého prudkého pohybu. Ale já jí neslyšel. Neslyšel jsem zpívat ptáky, ševelit stromy, nic. Byl jsem hluchý. Rozklepaly se mi nohy. Vyběhl jsem ven z nory. V panice jsem zavyl. Nic. Pepa a fena, kterou jsem neznal, se na mě nechápavě podívali. Vlastně jsem neznal skoro nikoho. Polovina psů, co byli v táboře, mi byla cizí. Vlastně mi byli cizí všichni. I Hrom. Jenže pak jsem se podíval pořádně. Vykulil jsem oči. Aria, Bruno, Agga, Ťapka, Rex, Ryn... Lyr, Nero, Packa, ti všichni. Moje stará smečka. Znovu jsem zavyl, tentokrát nadšením. Pak mi to došlo. Slyšel jsem. Zavyl jsem znovu, a opravdu, já slyšel. Zatočil jsem se a rozhlédl. Některé hlasy ke mě doléhaly jakoby z dálky, ale to mi bylo jedno. Slyšel jsem.

Kráčel jsem nocí, tichý přízrak. Nebyl jsem jediným. Přede mnou stál doga se zářivýma očima. ten pes se posadil. "Nauč mě ovládat moje schopnosti a já ti dám, co budeš chtít." Řekl. Když mluvil, znělo to jako chřestění kamenů. Chvíli jsem přemýšlel. Pak jsem kývl. "Jsem Smrťák." "Mado."

Trhl jsem sebou. Co to bylo? Vize? Sen? Zatřásl jsem hlavou. Blbost. Přesto jsem se nedokázal přesvědčit, že je to pravda. Nebyl to sen, byla to věštba...

"Smečko, ke mě!" Zavyla večer Aria přes celý tábor. Všichni se pomalu přisunuli do středu tábora. Občas někdo nespokojeně zavrčel, ale jinak probíhala večeře v klidu. Tedy dokud nepřišel pes z mého snu.
Smrťák.

   Ahuj lidi, jak se máte? A jak se líbí..

-LunaSparkle2020