Příběhy mojí smrti II- Krev Zrádců

2. Zima

    Dneska se měl starý alfa pohřívat. Když umřel, smečka ho strčila do vody a zatížila kameny, to jako, jak mi vysvětlil Lord (I když se u toho tvářil, že umře), aby už alfova krev nebyla při pohřbu v těle, ale aby zůstala navždy volná. Tělo se zakope, zmizí, krev ovšem nesmí. Prí je to taková jejich tradice. Proto Živá smečka: Když jim někdo umře, jeho krev dál "žije", a tak může žít i po smrti daný pes. Pokud to ovšem není zrádce, to se zahrabe i krev. Protože krev se, pokud je "živá", přenese do dalšího psa, a to oni nechtějí. No, na obřad se docela těšim.

    Belle, Lord a Brita opatrně nesli alfovo tělo k přízračně bílemu kamenu, asi obřadnímu. Když tělo položili na šutr, smečka si stoupla do kruhu, a začala zpívat tu nejsmutnější písničku, co jsem kdy slyšel:

"Při bouři přichází smrt,

Tíží nás v srdci.

Meteor je jako chrt,

Co přichází s nocí.

Jak smečka vyje,

Jako jeden pes.

Při úplňku měsíc pije,

Svým dechem ozáří les."

    Bylo roztomilé, jak uctívali svého alfu. S překvapením jsem sledoval, že Pepa, nový alfa, jenom seděl, nemluvil. No jo vlastně. On říká jen pepa. To by jim to zkazil. Ale to, co nemohl říci pusou, řekl očima. Tvářil se jako zhmotnělé neštěstí. Chudák. Chudinky celá smečka. Přijít o alfu, to bolí. Sám to vím nejlépe.

   Po pohřbu se Madík nestačil divit. Smečka uctila bývalého alfu- vlastně Nesmysla, tak se jmenoval-  minutou ticha, a pak jakoby najednou nikdy nebyl. Prostně se nic nědělo. Mě za Evženova překladu Pepa poslal na hlíku, spolu s Trnou a Květinou. Prý, aby jsme se lépe poznali. Fenky kecaly samy, mezi sebe mě nepustily, co se dá dělat. Vlastně mi to ani tak nevadilo. Nikdy jsem nebyl moc na vybavování. Trna najednou přestala pajdat na svoje dvě pravé nohy. Podle mě by byl zázrak, když by se vůbec postavila, obě dvě pravé znetvořené nohy, to je prostě něco strašného. Ale Trna je silná, navzdory bratrově smrti. Dokáže chodit, dokáže běhat. Jen pomocí levých nohou. Ona je zázrak. Proto mě překvapilo, když si sedla. Květina udělala něco podobného. Obě měly stažené uši dozadu a vrčely. Šel jsem blíž, co se jako děje, a zarazil se. Před námi stál člen mojí bývalé smečky, té Lesní. Myslím, že se jmenuje Agga. Je to docela přátelská lovkině. Proto jsem nechápal, co dělá na území Živých. Vedle ní se najednou vynořil její druh, Rys, hlídkař. Ona vlastně Aria, jejich alfa, chce, aby lovci a hlídka chodili spolu. Hlídkaři fungují lovcům jako průzkumníci, lovci, když uloví kořist, označí místo její krví, fungují jako  značkovaři pro hlídkaře. Chytré, že? Ani ne. Aria je hloupá, když si myslí, že život je jen běh po zelené travičce, pod kouzelnou duhou. I duha má svůj konec, a z louky občas seběhneš do lesa kvůli jídlu. Tak. To je život. Krev. Smrt. Najednou se mi zatmělo před očima a skácel jsem se na zem. 

           Možná sen. Nebo... Vzpomínka?...

    ...Šel sám, temnou nocí. Chystal se zabít alfu. V očích se mu vražedně zalesklo. Byl sám, nebo jich bylo víc? Přiblížil se k doupěti, kde v poklidu spala jejich alfa. Skočil.

Zalapal jsem po dechu a vyskočil na nohy. Co se to stalo? Kdo byl ten člen smečky, který chtěl Ariu zabít? Teď ne, nebudu se tím zabývat. "Kdo jste?" Vyštěkl jsem směrěm k bývalým členům své smečky. Nemohl jsem dovolit, aby kdokoli z Živých cokoli zjistil.  Agga pochopila, co se jim snažím říct. Zato Rys byl vždycky myšlenkama pozadu. "Jééé, ahoj kámo! Co tady děláš? Já myslil, že nemáš smečku, Ma- Au" Dál  se nedostal. Agga ho totiž kopla. Trna vyprskla smíchy. Ta byla blbá, nic jí nedošlo. Zato Květina se na mě nedůvěřivě podívala. Ajaj...

   Po jakémsi domluvení situace proběhla následovně.  Agga může lovit na našem území (potají), a my dostali nový území, kousek toho jejich.

    V táboře už čeklali lovci s kořistí. Nebylo jí moc, začalo sněžit.

   Jídlo nebylo nic moc. Všichni měli hlad. Ale po dnešním zážitku mi to ani  nevadilo.

Lidi, kašlu na dotazník, budu to vydávat tak jako tak. Kdo chce, může ho vyplnit i tak. Papa