Příběhy mojí smrti II- Krev Zrádců

14. Zima (2/2)

    Aira byla máma Nezbwdy a Mimi- Nebo ne? Zarazil jsem se. Ta podoba tam byla, ne že ne. Ale... I tak, bylo to příliš... Zvláštní. Nervozně jsem se poškrábal za uchem, bylo mi trapně z jejich vítací scény. Přišlo mi, že  tam k nim nepatřím. Nepatříš. Ozvalo se mi odněkud z hlouby  duše. Byl jsem sice zvyklý, že ne moc psů mě přijme, ale tohle bolelo. Až moc. Povzdech jsem si a narovnal se. Ty myšlenky mi pomohly si vzpomenout, že mě moje družka  a bratr  chtějí zabít. Ale já jim to nedovolím. Šibalsky jsem se pousmál. Dneska jedna strana zemře. A já to nebudu.

  

    Plížil jsem se vysokou trávou a mechem. Nelíbily se  mi ty pachy, ale jinak dobrý. Cítil jsem, že se blížím k Luně, která byla na samostatné hlídce, přestože byla průzkumník. Ale což. Hůř pro ní, lépe pro mě. Připravil jsem se ke skoku a začal se k ní plížit. To nebylo tak jednoduché, protože Luna nebyla hluchá, a navím měla bystré smysly. Ale to už nevadilo. Byl jsem sotva čtvrtinu potoka od ní. Natáhl jsem se ke skoku. A pak jsem skočil.

   Ta hrůza v Luniných očích bylo něco, za co stojí za to žít. Zakousl jsem se jí do krku a rval z ní maso. Fena se snažila štěkat o pomoc, i když to bylo marné. Míston štěkotu jen kašlala, a místo vytí přidušeně chrčela. Za chvíli předemnou ležela mrtvá Luna a já byl celý od krve. Spokojeně jsem se usmál, dokud mi nedošlo, že jich, zrádců, může být víc. Na mysli mi vytrnul Hrom. Luna se taky chovala přátelsky, než mě zradila.  On bude další.

  Vyhledat Hroma bylo lehké. Prostě jsem mu řekl, že jdeme na hlídku, a ten blázen začal vrtět ocasem tak, že jsem se bál o zdraví jeho mysli. Ale... To bylo jedno, brzo ho uzdravím. Samozřejmě, že před tím, než jsem za ním přišel, jsem si smil krev, i když to bylo těžké.

   Hrom vesele pobíhal kolem mě, zatímco já vymýšlel, co se může přihodit. Nakonec jsem se rozhodl pro nejméně bolestivou smrt.

   Hroma jsem zavedl k propasti, ze které jsem vytáhl štěňata. Tam jsem řekl Hromovi poslední slova, která mohl slyšet od živé duše. "Hrome?"  Pes se otočil a zavrtěl ocasem. "Ano?"  Oči mu jiskřily. Povzdech jsem si. Bude těžké tu dobrou duši zabít. Co když je nevinný? Ne. Nikdo nesmí přijít na to, co jsem ve skutečnosti zač. "Hrome... Jsi  můj dobrý kamarád a mám tě rád.. Ale...." Nemohl jsem dál mluvit, nenacházel jsem slova. Jak ho můžu jen zabít? Hrom přátelsky naklonil hlavu a čekal. "Prostě.. Hele, slibuju, že se jednou zase setkáme.. Tam nahoře. Ale teď... Hrome, promiň mi to.. Ale Luna mě zradila, a já se bojím, že jsi další. Takže.. Neboj, nebude tě to bolet." Snažil jsem se zadržovat slzy, leč marně. Hrom vytřeštil oči, když mu došlo, co tím myslím. "T-ty-" Vydechl. Nemohl jsem to zatěžovat, nikdy bych to nezvládl. "To byl vtip, peso." Řekl jsem . Hrom se celý uvolnil, pro něj to bylo opravdu vtipné. Rozchechtal se, ale smích přešel do chrčení. Chytil jsem ho pod krkem a trhnul. Vytrhl jsem mu maso, a zbytek psa se zřítil do propasti. A s ním padaly i moje slzy.

   Vracel jsem se do tábora, bez  života, bez přátel. Vyskočil jsem na kameny a nahoru do horní části tábora. Tam na mě čekalo překvapení. Mado vrčel a za ním stála celá moje smečka. Doga jen zavrtěla ocasem. "Ahoj Madíku. Za těch pár dní jsi vyrostl. Stala se z tebe větší bestie. Co kdybychom jim to řekli? Pravdu?" Řekl, než se na mě vrhnul.

   Čus lidi. Předposlední kapitola je tady. I know, I know, měla vyjít už v něděli, ale jsem moc líná.  Každopádně to nic nemění na tom, že v pátek bude nová kapitola.

- Lunasparkle2020