Příběhy mojí smrti II- Krev Zrádců

9. Zima

   Líně jsem se protáhl a zívl. Pak jsem strnul. Pro dobro celé smečky jsme se s Ohnivou dohodli, že bude sdílet noru se mnou. Přykývla až moc rychle. O to víc mě šokovalo, když její místo bylo už dlouho prázdné, takže se asi nešla vyčůrat. Pomalu jsem vyšel z nory, kde už čekala celá smečka, v čele s Ohnivou, která se netvářila, že mě ráda vidí. Ledově prohlásila: "Je na čase něco jim říct, viď Mado." To jméno vyplivla jako nechutné sousto. Zůstal jsem stát v pozici kameného sloupu. Měl jsem pocit, že se celý svět točí. Jen jsem vydechl. "J-jak."  Ohnivá se jen ušklíbla. "Je snadné obelhat cizí, pokad jsou tupější než já. A to ty jsi. Teď vrať posledního člena naší smečky, než ti něco udělám." Zavrčela a mě došlo, že mi nechce ublížit. Toho by se dalo využít. "To neuděláš. Navíc bych se rád dozvěděl, jak to  víš." Odvážil jsem se zavrčet.  To Ohnivou zarazilo. Asi tak na půl vteřiny. Pak sladce zavrčela. "To ta výměna."A v tu chvíli jsem sebou seknul. Doslova. Pamatuju si, že mi jednou řekla, že mi může díky tomu číst myšlenky. Ale že by dokázala  přečíst něco tak.. starého? Už jen kvůli tomu bylo lepší, kdybych zapoměl. Uvědomil jsem si totiž, že chci zůstat s touhle smečkou, nehledě na to, co jsem udělal. Pokusil jsem se důstojně vstát, což moc nešlo, když sem sebou před chvílí seknul. Pohlédl jsem do země. "Musím vám něco říct, smečko." Pípnul jsem. Je těžké přiznat se. "Nejmenuju se Madík. Jmenuju se Mado." Smečka zalapala po dechu. To nevěděli, co je čeká. Jedině Ohnivá se netvářila nijak. Jeden by řekl, že je jí to jedno. Ale nebyla to pravda. "Nikdy by jste mě nepřijmuli! Jsem pro vás jen monstrum, o kterém vám bratr napovídal hlouposti!" Teď už jsem hleděl přímo na ně, na psy, kteří se mi na krátkou dobu stali smečkou. Někteří z nich se začali tvářit provinile. Přesto jsem se necítil dobře. Měl jsem pocit, že mi Ohnivá nevyrvala jenom srdce, ale i všechno ostatní. Najednou mi přišlo, že -i přes ten sníh, který se stále držel v táboře- jsem jediný na celém světě. Sám. Podíval jsem se na Ohnivou, která si zoufale snažila nahlat, že jsem hodný, že to není pravda. Ona mi bude pokaždé stát po boku. Sladký jako ráj, temný jako život, a je jako temnota v mém nitru, při které ztrácím kontrolu.

      Ta hádanka.

   Uhodilo mě to jako ještě nic. Ohnivá se na mě podívala tak, jak normální pes kouká na blázna. To mi bylo jedno. Přes celý tábor jsem zavyl. "Ta hádanka! Fear, poslouchej! Ta hádanka! Odpověd je láska!" Věděl jsem, že mě neuslyší, ale musel jsem. Stucker sebou nepřítomě trh. Fear byla jeho sestra, tudíž Ohnivá měla za družku svojí tetu. Dost šáhlý, co?  Ale to už odbočujeme....

   Ohnivá zavrčela. "Nevim, co je to s tou hádankou, ale dobře. Budu respektovat, že si se asi zbláznil. Proto ti pomůžu. Vezmu ti tu nejcennější věc v tvém životě." Nechápal jsem, co tím myslí, dokud se se zavrčením nerozběhla směrem ke mě, oči upřené na můj krk. Když už mi zbývala asi tak vteřina života, než do mě Ohnivá narazí, nějaká síla mě odhodila dozadu. Když jsem přistál, chvičku jsem nemohl dýchat. Pak jsem zalapal po dechu. Nechápal jsem, co se stalo. Prostě jsem stál, neschopný útoku, a najednou...  Prostě mě něco vyhodilo. Cítil jsem tu sílu. Kdybych nebyl silný, rozmačkalo by mě to. Vlastnit tu sílu, můžu kohokoli zabít. Ohnivá jen zaraženě stála opodál, a tvářila se zmateně, jako by nechápala, co udělala špatně. Pomalu jsem se zvedl. Polil mě vztek. Cítil jsem, jak se mi ta síla rozlívá po celém těle.  Pak jsem uviděl záblesky světla. Vycházely od Ohnivé. Jakoby čáry čisté síly, energie.  Tvářila se stejně jako já. Tvář zkřivenou bolestí a pocitem zrady svého kamaráda. Zavrčel jsem, a ucítil příval síly, která mě vymrštila přímo k Ohnivé. Ta polekaně odskočila, a její síla se rozplynula. Ale zase si uvědomila, kdo je, a záblesky energie se zase objevily.  Stucker jen zamumlal: "Není dobré zadržovovat z sobě vztek. Je to ta nejčistčí forma energie."  Ani jeden z nás ho nevnímal. Proč taky? Teď se bojuje na život a smrt. Život a smrt. Ta myšlenka mi jen na chviličku probleska hlavou. Pak jsem se zase začal soustředit na boj. A to rychle.

   Ohnivá jasně vyhrávala.  Vždycky rychle přiskočila kousla, a odskočila. Když jsem se pro změnu pokusil zaútočit já, vždycky nastavila tu část obličeje, kde měla masku. Ona byla neporazitelná, a mě už pomalu docházely síly. Byla to otázka několika minut, než se zhroutím na zem. Obere mě o život. Pak mi to došlo. Je cenný, nejde darovat, a přesto si ho nevážíme. Jeho sestry se bojíme víc, přesto že je milejší, jde darovat ale nejde vzít. Ptám se, co je to za sourozence. 

                                    Život a smrt.

     Ta otázka. Láska. Život. Smrt. To byly odpovědi.

   Najednou jsem to ucítil. Příval síly. Bylo jí tolik, že mě málem roztrhla.Bylo to jako mít celý svět v tlápkách, a udržet ho tam. Tolik bolesti jsem nikdy nezažil.  Zavřel jsem oči, a celý se ohnul, doufal jsem, že tím překonám tu bolest. Ohnivá jen natočila hlavu na stranu. Čekal jsem, a skutečně, bolest za chvíli začala ustávat. Otevřel jsem oči, které nebyly moje. Měl jsem zelené oči, po mamince. Oči, které jsem otevřel, byly bílé, zářivě bílé. I když se rozednívalo, byla ještě tma, takže něšlo moc vidět. Ale já viděl, líp než ve dne. Vrhl jsem se po Ohnivé. Náš boj trval jen chvíli. Smečka jen stačila zpozorovat, jak sem se na ní vrhl, a jak následně utíkám do lesa.  Ohnivá měla všude popáleniny a rány po mých zubech. Sám jsem nevěděl, jak se to stalo. Když jsem se dostal k prvním stromům, vykolébal se z lesa Madík. Nechápal jsem, jak mohl utéct, ale bylo mi to jedno. Šlo  jen utéct od Živé smečky. Od těch nestvůr.

  Stihl jsem jenom zavýt, než jsem se zkácel k zemi. Okolo mě prolétl Mado, můj bratr a bestie v jednom. Doufal jsem, že zatímco mě věznil, moc moje jméno nepošpinil. Jediné, co si pamatuju, než jsem se zhroutil byl Hrom, který volá smečku na pomoc a uklidňuje mě, že je všechno v pořádku.

  Strašně moooooc se omlouvám, že minulý týden nevyšla kapitola, ale měla jsem problém a následné zabavení mobilu, no... Jinak, doufám, že se vám líbil Madův nástup. Řekněte, kdo to čekal? Jinak, jak se máte?