12. Zima

4 0 0
                                    

   Kdybych chtěl umřít, tak jsem mrtvej. To proto, že už přibližně od půlnoci čelíme útokům neznámé smečky. Chvílemi to vypadá, že se konečně stáhnou, jen aby přišla další vlny útoku. Pomalu mě i celé smečce začaly docházet síly, zatímco ta druhá smečka byla v plné síle. Tohle jsme nemohli vyhrát, ale přesto jsme se rvali, zoufalí a vyděšení.  Zoufale jsem se ohnal po nepříteli a rozhlédl jsem se. Někteří naši členové leželi na zemi a nehýbali se. Neviděl jsem, kdo přesně to je, ale radši jsem to ani nechtěl vědět. Podíval jsem se k obzoru, kde vycházelo slunce. Všechno předtím bylo tak nevinné...

     Smečka seděla v kruhu, ale nikdo nebyl spokojený. Všichni měli hlad, ale Aira měla pravdu. Byli smečka, jeden celek, který musel držet při sobě v dobrém i ve zlém. Psi si po skupinkách povídali, já seděl kousek od nich a sledoval léčitelské doupě kde byla Ohnivá Bouře a utápěl se v myšlenkách. I přes hlad byl ve smečce klid, dokud se neozvalo zavytí- nebo zakňučení? Psi se o sobě nervozně podívali a někdo zamumlal. Pak přiběhl pes, cizí pes. Vedle něj další. A než jsme stačili něco udělat, stálo před námi skoro třicet svalnatých psů, kteří se do nás pustili. Když o tom přemýšlím, zvádli  bychom se ubránit, kdybychom nebyli tak překvapení. Pár psů na nás přesto jen vrčelo. Setřásl jsem prvního protivníka. Byl to malý chlupatý černo-hnědý pes, který asi vydával to zavytí, které znělo jako zakňučení. I když jsem ho schodil na zem, nevzdal se a bojoval dál, vytrvale a odhodlaně. Znovu jsem ho setřásl, nebo jsem se aljspoň pokusil. Ta malá krysa se mi totiž zakousla do ramene takovou silou, že se mi zatmělo před očima. Polknul jsem. Bolelo to, a opravdu moc. Zavyl jsem a setřásl jsem ho. Skutálel se na zem, ale znovu se pokusil zaútočit. Tak trošku jsem to čekal a tentokrát jsem to byl já, kdo zaútočil. Zvednul jsem přední tlapy a vší silou jsem do něj narazil. Pes vyjekl a ztratil vědomí...

  ...A takhle pořád dokola, už asi pět hodin. Byl jsem unavený a viděl jsem rozmazaně, ale věděl jsem, že to musím ustát. Jestli spadnu na zem, je po mě. Vší silou, která mi ještě zbývala, jsem odrazil dva útočníky najednou. To byla poslední energie, kterou jsem měl. Cítil jsem, jak slábnu, jak mě opouští energie. Skácel jsem se na zem, a pak už byla jen temnota.

   "Vztávej. Vztávej. Ještě není pozdě, můj malý hrdino. Musíš žít. Vztávej." Řekl kdosi. Pomalu jsem otevřel oči, které jsem hned radši zavřel. Všude byla ta známá temnota. Stoupnul jsem si, a opravdu, byla tam. Fear, zabalená v temnotě. Mluvila na mě, zoufale, jako na poslední naději. "Poslouchej, musíš mi pomoci. Dám ti za to cokoli budeš chtít, jen mi pomož. Mužu zabít Madoa." Usmál jsem se. "Co mám udělat?" Zeptal jsem se a u toho si představoval, jak se jednoho krásného dne vzbudím a žadný Mado nebude existovat. Fear se taky smála. Kořeny kolem ní se rozlezly a jí přiškrtily. "Bojuj." Řekla, než se pode mnou protrhla země.

   Nadechl jsem se. Bylo poledne. To jsem spal tak dlouho? Byl jsem na kraji léčitelské nory, vedle Ohnivé, která ještě pořád spala.  Protáhl jsem se a vyšel ven. Psi dělali svoje obvyklé práce, jakoby se nic nestalo. Jen Bruno, Art, Laila a Brita stáli před jednou zavřenou norou. Přišel jsem k nim. "Co je tu?" Zeptal jsem se zvědavě. Laila se na mě šibalsky podívala. "Krysa." Ustoupila, abych se mohl podívat na jejich úlovek. A opravdu, byl tam ten pes, ten první co na mě zaútočil. Třásl se, ale měl jsem takový pocit, že zimou to nebude. Sice všude okolo byl sníh, ale v táboře bylo teplo. Až teď za denního světla jsem si ho mohl pořádně prohlédl. Byl celý černý, až na béžovou hlavu s bílou chocholkou a nohama, taky béžovýma. A byl strašně hubený. Vypadal jako nějaký kříženec jezevčíka a něčeho, co fakt nechcete znát. Položil jsem mu jednoduchou otázku. Vlastně dvě. "Jak se jmenuješ, a proč na nás tvoje smečka zaútočila?" Pes se na mě nejdřív podíval smutnýma skleněnýma očima, než promluvil. Jeho hlas zněl, jako by mezi zuby drtil písek. "Jmenuju se Trip. Moje smečka..." Odfrkl si. "Není to moje smečka. Moje smečka... lidé, jsou... mrtví." Nechápavě jsem se na něj podíval. "Kdo jsou to 'lidé'?" Trip se na mě podíval. "Lidé? No, májí dvě přední tlapky, choděj po dvou, jsou moc hodní a srst mají jenom na hlavě." Zamrazilo mě v zádech. "Nevyjící." Trip se zamračil. "Jo, tak jim taky někdo říká. Ale prostě, tahle smečka... jen tak jsem po lese honil srnky a hlídal si dlouhé packy, když najednou vylezla z křoví tahle smečka a roztrhala moe lidi. mě si vzali jako zajatce. Moc to nechápu. Proč  chce být pes divoký, když má lidi?" Nad tím jsem se zarazil. Nikdy jsem  nevyjící na vlastní oči neviděl. "Protože jsou to bestie." Prohlásila najednou Brita. Zamračil jsem se, Brita říká, že taky nikdy neviděla nevyjící. "Cože?" Zeptal jsem se jen tak do větru. "Nic." Řekla Brita až moc rychle.  "No, tak zase pa. A Tripe, jestli tě smečka příjme, postavím se za tebe jako za bojovníka." Kývl jsem na toho malého psa, než jsem odešel. Trip se jen vděčně usmál.

    "Takže  co tu máme. Jak se jmenuje?" Zeptala se Aira. Trip jenom pípl něco, co připomínalo "Pomoc, ta fena mě chce sežrat."  Tak jsem to řekl za něj. "Jmenuje se Trip. Sice pochází od nevyjících, ale je to dobrý bojovník. Moc nechápe, co se tady děje, ale málem mě přepral. Navrhuji, aby se stal členem smečky." Vysypal jsem to všchno ze sebe. Aira si ho změřila pohledem. Pak zavrtěla ocasem.  "Dejte tomu nebožákovi najíst. Tripe, vítej v naší smečce. Kori? Odteď je to tvůj jediný parták. Máš ho na starost." Kori nejdřív zakoulel očima, pak ale do Tripa přátelsky drknul. "Vítej" Zaňafal.

Příběhy mojí smrti II- Krev ZrádcůKde žijí příběhy. Začni objevovat