Příběhy mojí smrti II- Krev Zrádců

7. Zima

    Smečka úmorně ťapkala dál a dál od hořícího lesa. Madík šel poslední, zato jeho 'druhé já', Srnečka, šla vedle alfy a druhého alfy. Je to zvláštní, dva alfové na jednom místě, oba vedou stejnou smečku, a zatím se ani nepohádali. Zatím, dávám jim tak dva, možná tři dny, než se porvou. Znovu jsem svůj pohled otočil na Srnečku. Vesele si povídala s Ariou a Pepou. Vypadala, že do téhle smečky vždy patřila. I s tou zváštní maskou neměla problémy zapadnout. Minimálně polovinu téhle smečky znala od doby, co byla štěně. Zajímavé bylo, že si nikdo nevšiml, že je Ohnivá Bouře. Smečka zapoměla.  Taky bych zapoměl na někoho kdo zradil, kdyby mi ten někdo doslova nevyrval srdíčko z hrudi a klidně mi tam nacpal cizí. Že jí není hanba! Takhle zranit malého, nebohého psíka! Dobře, přiznávám, že jsem největší ze smečky, ale to už je vedlejší. Když si na sobě všimla mého zamyšleného pohledu, omluvila se alfům a počkala do mě. Když jsem došel až k ní, vesele do mě drcla. "Tak co, líbí se ti můj experiment? Mě osobně se líbí moc. Jen taková pojistka, abys mě nezabil, za smečku i za bratra." Zarazil jsem se. Jak může vědět o bratrovi? Asi s ním má taky nějaké nevyřízené účty. Přestal jsem na to myslit a jen jsem pokýval hlavou ve smyslu, že se mi to líbí. Stejně jsem si nemohl odpustit poznámky na můj i její účet. "Ale proč jsi to doopravdy udělala, Ohnivá Bouře? Pochybuju, že je to protože se bojíš, že tě zabiju. Ovládáš oheň, snadno mě zabiješ." Nejdřív, když zaslechla své pravé jméno, zaklepala zuby tak blízko mého čumáku, že jsem se bál, že mi ho ukousne. Pak usoudila, že jsem se poučil. "Poslouchej, ty jeden génie. Nikdy, opakuju NIKDY mi neřikej Ohnivá Bouře, rozumíš?! ROZUMÍŠ?!" Zeptala se šíleně. Zase byla tak blízko mému čenichu, až sem se bál o jeho zdraví. No, pak by neměla čenich ani ona. Když jsem donuceně kývl, pokračovala. "Ne, fakt to nedělám pro strach z tebe. Jsi nic." Bylo na ní vidět, že zadržuje smích. Ano Ohnivá, strašně vtipné. "Že ano?" Cukl jsem sebou. Jak může vědět, na co myslím? "Madíku, to že jsme spojeni, má další výhody. Můžu ti číst myšlenky, ale ty nepoznáš, co se honí hlavou mě." Zakňučel jsem jako malý štěně. "To neni fééééér." Ušklíbla se. "Ale je. Mě to tak příjde." Zamračil jsem se, a řekl si, že od teď trucuju. Ohnivá to ignorovala, a začala mluvit. "Ale zpátky k původní otázce. Proč že jsem to udělala." Přemohla mě zvědavost. Dychtivě jsem k ní natočil čumák. Ona jen ztišila hlas. "Byla jedna fena. Žila zváštní a přitom normální život. Kažký den, každou chvíli zkoušela nemožné. Zkoušela létat, teleportovat, být nesmrtelná. Nic z toho se jí nedařilo, a její smečka jí začínala pro nesmysly nesnášet. Nezbylo jí, než na vždy odejít. Když v zimě trpěla hlady, našel jí její spasitel. Jmenoval se -myslím- Běs. Začala k němu vzhlížet. Bylo tu ale něco, co nevěděla. Byl posedlý bohem.." Odmlčela se. S napětím jsem čekal na pokračování. Ten příběh byl úžasný. Pořád mi ale neodpověděla. Smutně se na mě podívala, než pokračovala. Přísahal bych, že se jí v očích zaleskly slzy. "Běs byl posedlý bohem, bohem strachu a pomsty. Nikdo nevěděl proč. Zničená a zlomená fenka byla jediná, kdo to nevěděl, do toho osudného dne. Běs jí jednou řekl: 'Tak, běž do té řeky! Chyť boha za ocas!' Bála se, ta řeka byla tak divoká, ale zároveň byla... Nadšená.  Bez rozmyslu skočila do řeky, kde se málem utopila. bylo to naposledy, kdy Běse vyděla. Když jí řeka vyplavila neznámo kam, byla zničená." Místo toho, aby Ohnivá Bouře pokračovala ve vyprávění a chůzi, se zastavila. "Ona...Ona...." Začala popotahovat. Přistoupil jsem k ní. "To je v pořádku, Ohniv- Srnečko."Vděčně se na mě usmála. "Děkuju." pak se narovnala." "Nuže... Všichni jí známe. Ačkoli je to neuvěřitelné, je to Fear." Zaujatě jsem se podíval na tu veselou hnědou fenu, která něco nadšeně mlátila do Trny a Brity. Pak jsem jen zamával hlavou. "Nene." Ohnivá se ušklíbla. "Jojo." "NEne." "JOjo." "NENE." "JOJO." "NENEE!" "JOJOO!" "NEEEEEEEEEEEEEEEE!!!" ohnivá zavrtěla hlavou. "Je to ona." Chtěl jsem něco říct, ale jaksi mě přerušila. "Dali jsme jí naději. Fenka, vyplavená řekou, nesnášená smečkou, chudinka. Zasloužila si ji. Naděje. To je zázrak. Viď, Mado?" Drcla do mě. Ztrnul jsem. Já se menuju Madík, né Mado! "Diť si jenom dělám srandu! všemu naletíš! Pojď, doženeme smečku, zaostáváme." Uvolnil jsem se. Mado je monstrum, a to já nejsem. Rozběhl jsem se za Ohnivou. Ta jen zvesela zaštěkala: "Ale seš! A přestaň dělat ty myšlenkový pochody! V mojí hlavě neexsistujou myšlenky. Ještě chvíli, a zabiju tě!" Trošku jsem sebou cukl. Tak to teda ne! Jenže pak jsem se musil zamyslet. Pověděla mi hezký příběh, to ano. Ale co to má společného s naší výměnou srdcí?

   Když už smečka večer prostě nemohla jít, stal se zázrak. Narazili jsme na krásný skalní útvar. prostě vysoká skála. Jenže na jedné straně byly nory, na té, kam se těžko ze země dostávalo. Nory totiž bránilo jezírko a vodopád. Když se vylezlo na vrchol skály, byl tam krásný plácek, kde byly dva stromy. Brita a Aron na ně zkusili vylézt. Podařilo se. Stromy nebyly totiž ani tak strmé, ale takové, že na ně vyleze i pes. Oba dva je stromy udržely. S Ohnivou jsme se po sobě nadšeně podívali. Prosím, ať alfové řeknou, že se tady usadíme. Kde vůbec jsou? Rozhlédl jsem se okolo sebe. Pak se mi naskytl krásný pohled. oba dva odpočívali, těsně vedle sebe, v našem novém domově. Domov. Znělo to krásně. Pomalu jsem se rozhlédl po okolí. Ani mi nedošlo, že smečka ušla opravdu velký kus cesty. Neviděl jsem naše údolíčko přes ten obří počet hor okolo nás. Tráva byla tak krásně zelená, až modrá, a ty hory, panečku, to je podívaná! Z myšlenek mě vytrhlo něco studeného na mém nose. Sníh! Smečka začala nadšeně štěkat. Sníh jsme naposledy viděli ani nepamatuju! Fear a Trna začaly nadšeně poskakovat. S radostí se k nim  postupně všichni přidávali. Co na tom, že tu dovádíme jako štěňata. Tohle je úžasné! Naše nadšené ňafání vzbudilo dokonce i alfy, kteří se k nám s radostí přidali. Aria začala výt radostí, Pepa pepovat. Už chápu, co je Ariin smysl života. Tenhle druh je úžasný. Pak mi zatrnulo. Na povrch se vydralo... Co vlastně? Vzpomínka?  Ucítil jsem pach krve a před očima se mi zjevil Mado. Ne! teď na něj nebudu myslit. Zase jsem svého bratra zahnal někam do rohu myšlenek a soustředil jsem se na to, kde jsem právě teď.

   Alfové vyslaly hlídky a lovce, aby dělali práci. Já vyfasoval do páru Květinu, Ohnivá dostala Arga. No, vzhledem k tomu, že Ohnivá a Květina byly kamarádky, tak se za táborem rozhodlo, že to bude probíhat následovně:  Lovci budou normálně lovit blízko nás, a my, hlídkaři, jim budeme dělat průzkumníky. V takové domluvě jsme klusali po horách, kde stále přibíval sníh, když jsme strnuli. To, co bylo před námi, byl hotový zázrak. Sotva půl potoka, si tak pět psů od nás, stálo stádo laní. Tolik jsme jich nikdy za celý život neulovili. Bylo jich aljspoň dvě stě!  S ostatními jsme na sebe jen pokývali, něž jsme se volně rozběhli k laním. Bylo jich tolik, že jsme se nemuseli zatěžovat rychlostí. Zvláštní bylo, že i když si nás všimly, dál se nerušeně pásly. Když jsme přiběhli až k nim, jen se rozestoupily a dál se pásly. Podíval jsem se do mezery mezi nimi, a asi mi vypadly oči. Bylo tam pět mrtvých laní, dobře vykrmených. Tak tohle místo je prostě.... Úžasné. Víc už být nemůže. Ale to jsem se spelt. Jakmile jsme došli k mrtvolám, nejbližší laně je vzaly na rohy, a kam jsme se hnuli, tam šly za námi. Hned jsme pochopili, a vydali se směrem k táboru, celé stádo laní za námi. Všichni jsme byli trošku nervozní, aby ne.

    Když jsme došli k táboru, smečka nestačila zírat. My čtyři už jsme si zvykli, takže jsme sebevědomně naklusali do tábora, kde laně položily mrtvoly a odešli asi řeku od tábora, kde se zase začaly pást. Tohle místo bylo... Kouzelné. Aria předstoupila před smečku, a řekla: "Zůstáváme." Smečka začala hlasitě jásat. A tohle slovo nám navždy změnilo život.

   Mě nic nenapadlo, no, tak jsem udělala magické laně. Původně jsem tam chtěla dát stádo slonů zkřížené s vlky, no. Radši ne. Jinak, jak se máte, a jak se líbí?

   - LunaSparkle :3