Příběhy mojí smrti II- Krev Zrádců

13. Zima

   Běžel. Neviděl jsem, kdo je to, přesto mě polila vlna strachu. Něco mi říkalo, abych se rozběhl za ním. Rozběhl jsem se, a začal nabírat na rychlosti.  Pes přede mnou na zlomek vteřiny otočil hlavu, a když si mě všiml, ještě zrychlil. V  jeho očích byl strach. Přidal jsem do kroku a snažil jsem se vytěsnit z hlavy ten pach spáleniny. Chyba. Tolik jsem chtěl chytit  a zabít psa přede  mnou, že jsem neviděl ohněň, dokud  do něho pes neskočil. Zkusil jsem prudce zabrzdit, ale běžel jsem moc rychle. Výsledek byl smyk a krutá bolest ohně. Celé moje tělo bylo  v plamenech, a to doslova. Skácel jsem se. Nemohl jsem vydržet tu  bolest.

   Když plameny konečně pominuly, uviděl jsem tvář, teď už mrtvého psa. Madova tvář byla plná strachu.

   Rychle jsem se posadil a vydýchával šok ze svého snu. Pak jsem se oklepal a vyšel ven z nory, kde mě mále zavalila vlna tsunami, jinak známá jako Lump, Lysinka a Lila při rvačce. "Já jsem lepší než ty, Zeměpsice!" Zavrčel Lump na Lili. Ta mu zavrčení oplatila. "Tak to teda ne, Lesopse! Můžu zavrčet a vytrhat tvoje stromy z kořenů!" Zavyla.  Lysinka jen tiše stála, a přemýšlela, jestli se její sourozenci zbláznili nebo ne. Teda to tak aljspoň vypadalo, než se vrhla mezi ně a zaštěkala: "Já jsem samotná Voda, družka Říčního psa! Klaňtě se přede mnou!" Pak se ti tři zase začali rvát, že lítaly chlupy. Kousek od nich stáli Květina s Aronem, a vypadali provinile. Došel jsem k nim a tázavě jsem se podíval na klubko chlupů. Květina pomalu spustila. "My jsme jim včera na dobrou noc  vyprávěli o Psích Duších a oni si to  vzali... trošku jinak." Při posledních slovech se zakřenila. Už jsem se chystal říct odpověd, když Aira zaštěkala na štěňata. "Pojďte sem! Budu vám vyprávět příběhy!" Ještě nikdy jsem je neviděl běžet tak rychle. Sice jsem nebyl štěně, ale šel jsem za Airou taky, malé odvdení od reality by pomohlo. Podalfa se na nás usmála, než začala vyprávět: "Byla jednou jedna fena, která měla oblohu v očích. Honila svět, snažila se ho chytit, ale byl tak rychlý, že ji nechal daleko za sebou." Štěňata jí vysela na jazyku. Všiml jsem si, že aiře zvlhly oči, jakoby se snažila nebrečet. "Běžela dny, ale ze dnů se staly roky,  naděje jí utekla spolu se světem, z úsměvu se staly slzy. A teď jsou na jejím obličeji vrásky." Lump se zatvářil zklamaně. "A to je konec příběhu?" Aiře se povedlo vykouzlit úsměv, ale věděl jsem, že ten úsměv je jen falešná maska. Proč, to už jsem nevěděl. "Ne." Řekla Aira, než pokračovala. "Byl tu jeden pes se světem v tlapce. Zářil jako hvězda, ale spálil všechno, co měl. Změna je život, a my se držíme, abychom byli slavní. Ale občas si musíš sednout, aby ses vydýchal. Ty dva si zrovna dávali přestávku. Jednoho dne setkali, a okamžitě se zamilovali. Každý ale pocházel z jiné smečky, takže spolu nemohli být. Přesto narodila krásná štěňata, dva kluci a jedna fenka, naopak od vás." Lupm vyskočil na nohy. "Kluci jsou lepší než  holky!" Zavyl, než se vrhnul na svoje sestřičky. Aira si jenom povzdechla. Pak se usmála. "Lumpe." Štěně se na chvíli přestalo pohybovat okolo Lysinčina ucha. "Holky jsou stejně důležité jako kluci," Řekla a ignorovala Lumpův škleb. "Každopádně... Kde jsem to  přestala? Ó ano, u jejich štěňat. Jedno z nich bylo až moc slabé aby přežívalo potají, jako vyvrhel. Zemřelo po několika dnech  svého krátkého života. Ale-" Neměla čas domluvit, protože jí jeden malý uzlíček chlupů známý jako Lump sprostě přerušil. "A to štěně který umřelo byla holka nebo kluk." Zeptal se. Kdybych teď byl na Aiřině místě, zakroutím mu krkem.  Aira se ale jen usmála a pokračovala ve vyprávění, jakoby se nic nestalo. "Tím, že štěně zemřelo, se vlastně zbavilo utrpení, které prožili jeho sourozenci. Brzy po jeho smrti přišly smečky na zbylá dvě mláďata, a rozhodli se jich zbavit." Smutně se odmlčela. "Schodili ta nebohá stvoření do propasti, a jejich rodiče vyhodili ze smeček. Jejich rodiče vstoupili jako oběti místo nich do propasti, aby je našli a zacránili. Ale hedali několik dnů, a nenašli  nic. Proto si je propast vzala, a zemřeli spolu, krásnou smrtí. Byli spolu. Ale nevěděli, že jejich štěňata jsou silná, že přežili a dostali se pryč. A tak, každý den, ztraceni ale ne zapomenuti, vyjí, hlasy pro ty zapomenuté, můžete je slyšet, budete-li pečlivě poslouchat. My dospělí už o ten dar slyšet je ve větru přišli." Aira se rozklepapa, jakoby jí vyprávění vzalo všechnu sílu. Všichni tři se pozorně zaposlouchali. "Slyším výt štěňata." Řekl zamyšleně Lump. "Já taky." Ozvala se Lysinka. "Já taky." Řekla i Lilia. Zamyslel jsem se. "Airo, říkáš, že slyšet je můžou jen další štěňata?" Fena přikývla. "Já slyším výt štěňata." Řekl jsem, než jsem se rozběhl za zvukem.

  Zvuky vedly dál a dál od tábora. Pádil jsem za zvukem zoufalství. Vedle mě se zčista jasna objevil Lump. Nevěřil jsem, že je tak rychlý, aby mě doběhl. Jsem hned po Britě nejrychlejší ve smečce. Jenže nejenom že mě Lump doběhl, ale i předběhl. To mě tak ohromilo, že jsem se zastavil. Jenže pak jsem si všiml záblesku černoty přímo před štěnětem. Vynaložil jsem všechnu svojí energii do běhu a doběhl jsem Lumpa. Těsně před temnotou jsem do něj narazil a tím ho odhodil stranou. Jenže mi tím podklouzly tlapky, a mě pohltila temnota, ze které vycházely hlasy. Hlasy ztracených štěňat.

Ztěžka jsem otevřel oči. Přede mnou byla dvě štěňata, ta která vyla. Ztěžka jsem zase položil hlavu a nechal se unášet uspokojujícím spánkem. Poslední, co se mi mihlo hlavou, byla Aiřina povídka o ztracených štěňatech.