Příběhy mojí smrti II- Krev Zrádců

8. Zima

    Ozval se zděšený výkřik a já mohl jen sledovat, jak se Ohnivá zaujatě dívá na psa padajícího do lesa zahaleného ohněm.  Kdy pes dopadl, ozvalo se zasyčení, jak ho pohltily plameny. Kdy se Ohnivá ujistila, že je mrtvý, otočila se ke mě. "Jsi na řadě." Řekla chraplavám hlasem, než sama skočila do ohně...

   ... A najednou mě zahalila temnota.

   Kde to jsem? Proč je tady tak tma? Lekl jsem se. Pak se mi vybavily laně a voda. My máme vlastě každý svou noru... U jsem se chtěl zase uložit ke spánku, kdy jsem uslyšel tiché škrábání drápků po skále. Proč mám takovej pocit, že můj sen zase nebyl jenom sen? Pomalu, pomaloučku jsem se začal šoupat z nory. Ono je jednoduché vyskákat nahoru, do středu tábora, ale není jednoduché tam pomalu vyšplhat. Když mi uklouzne tlapa, buď se zabiju o skály nebo spadnu do vody, kde mě udusí voda. Asi jednu psí hlavu od vytoužené rovinky mi uklouzla noha. Musil jsem riskovat skok. Když neskočim, umřu. Kdy skočim, taky umřu. Tak je to kousni jako trhni. Stejný. V poslední vteřině, než jsem se zřítil, moje nohy automaticky zabraly a skočil jsem. Když jsem dopadl na rovinu, asi půl vteřiny jsem balancoval na hraně. Pak se do mě opřel vítr, a  já bezpečně dopadl na zem. Tam jsem zůstal asi pět vteřin ležet a děkoval jsem všem bohům, že žiju. Pak jsem pomalu zvedl hlavu. Pohled, který se mi naskyt, mi navždy zůstal v paměti. Ohnivá zuřivě vrčela na Noru, která stála úplně na kraji roviny, přímo vedle vodopádu. Nora se statečně snažila dělat odvážnou, což moc nejde, kdy do vás tlačí nepřítel- Nebo přítel? Onivá najednou udělala prudký pohyb směrem k Noře. Ta instinkitvně uhnula před jejími tesáky. Chyba. Chviličku, jen chviličku balancovala na hraně, než se zřítila do vody. Rychle jsem se zvedl. Nora patřila mezi ty, které jsem měl v téhle smečce rád. Bylo mi jedno, že se na mě Ohnivá otočila a řekla: "Teď ty." Rozeběhl jsem se k hraně. Ohnivá se jen dívala na fenu, která se zoufale snažila udržet nad hladinou. Neměla šanci. Vodopád ji strhnul k sobě a nechtěl pustit. Pořád jí jen stahoval pod vodu. Byl to předem prohraný zápas, obzváště, kdy neměla ani šanci se připravit. Nora nesmí umřít! Něco se za mnou zalesklo, věděl jsem, že to jsou jen Ohniny tesáky. Ačkoli na mě doslova řvaly pudy, věděl jsem, že nesmím být tak hloupý jako Nora a uskočit. Rychlostí blesku jsem se otočil a vycenil tesáky. To Ohnivou zarazilo a trošku ustoupila. Využil jsem její slabosti a vrhl se pod ní. Ona si zase uvědomila, že je 'zlý pes', a začala mě kousat. Já utíkal na druhý konec tábora, k jednomu ze stromů. Od něho jsem se odrazil a plnou rychlostí vyrazil k vodopádům. Bylo mi jedno, že tam asi umřu. Jediné, o co mi teď šlo, bylo zachránit Noru. ZA-CHR-ÁN-IT--NO-RU. Tohle byla slova, která mě bolestivě bila v hlavě. U hrany tábora jsem se  odrazil a předvedl jsem elegantní doga skok. Než jsem dopadl do vody, zhluboka jsem se nadechl. Najednou se mi zatmělo před očima a ztratil jsem vědomí...

   ...V mém snu měl ten pes zlatobílou srst, jako Nora. Jenže když jsem se zamyslel, nebyla to jen Nora. Srst měla jako Nora, to ano, ale držení těla a postavu měla jako... já.  Znamenalo to tedy, že oba kvůli Ohnivé zemřeme? Konec konců, ten pes zemřel v ohni. Nebo ne? Něco mě praštilo do boku. Když jsem se podíval co, zjistil jsem, že jsem sebou praštil já, o zem. "Promiň, země." Omluvil jsem se. Hned jsem se ale zarazil. Jsem normální, když si povídám se zemí?!?! Spatřil jsem pár hnědých očí. Takových, jako nosila hnědá fena v naší smečce. Fear. Celý jsem se naježil a vycenil zuby. Fear se jen vřele usmála. "Koukám, že jsi narozdíl od ostatních nezapoměl. Zajímalo by mě, jestli nezapoměla i Ohnivá. Kadý pohled na Srnečku mi trhá srdce. Jsou si tak podobné." Už jsem se chystal říct něco typu, že Ohnivá a Srnečka jsou jedna a ta samá fena, ale nedala mi anci. "Tak podobné..." Zamumlala. Pak jí ztvrdly rysy. "Když uhodneš moje hádanky, zůstaneš naživu, se svou láskou. Kdy ne, zemřeš. To já jsem totiž ten, kdo rozhoduje o životě a smrti. Já. JÁ!" Zněla šíleně. Musil jsem se zarazit. Já nikoho nemiluju, nebo ano? "První hádanka: Sladký jako ráj, temný jako život, a je jako temnota v mém nitru, při které ztrácím kontrolu." Coe? Co je to za blbost? "Druhá hádanka: Je cenný, nejde darovat, a přesto si ho nevážíme. Jeho sestry se bojíme víc, přesto že je milejší, jde darovat ale nejde vzít. Ptám se, co je to za sourozence. Až najdeš odpovědi, dozvíš se moudro života. Zatím to nikdo nedokázal." Vyzívavě se na mě podívala. Kývl jsem. "Já to zvádnu, Fear, jen mi dej čas!" Pomalu a zamyšleně přikývla. Pak se svět zatočil.