Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCE

1. kapitola - Uvidíme se v pekle

„Jeden blbec a tři divní chlápci jsou dokonalým zakončením dne."

***

Tento den nebyl jako ty ostatní v Rinině životě. Dříve v tuto hodinu většinou lenošila na posteli a psala si s kamarádkami nebo svým přítelem Adamem, ale nyní ne. Dnes musela své sestře ukázat, že se umí odvázat i ve chvíli, kdy se to naprosto nehodí.

Vůně kouře a alkoholu se nesla potemnělým pokojem již nějakou chvíli a i dívce stojící před zrcadlem bylo jasné, že je na čase, aby svou přípravu dokončila. Ona však nechtěla. Nechtěla opustit svůj pokoj, vydat se peklu v přízemí a bavit se tak, jako každý pátek večer.

Prohlížela se. Mračíc se na odraz hodnotila svůj vzhled a doufala, že tohle všechno je jen jeden velký vtip. Večírky milovala a užívala si je, ale nyní její žaludek z neznámého důvodu metal kotrmelce. Nervozita. Tenhle pocit znala až moc dobře. Strach. Proč vlastně její nitro sužoval on? Nechápala to. Nikdy se nebála reakce rodičů tak, jako nyní. A přitom o nic vážného nešlo!

Ohlédla se přes rameno, aby zkontrolovala svou přítelkyni a sestru. Olivie se Sárou však její zamračené pohledy dokonale ignorovaly a tiše s obličeji zabořenými do mobilů čekaly, než se Rina dokope k odchodu.

I když uběhlo několik hodin od doby, co byla dívka zrovna se Sárou v jejich oblíbené kavárně, pojídala povidlové koláčky a zjistila ze zprávy Oliviin nápad, neodpustila jí. Rodiče odjeli brzy ráno do Prahy a dům přenechali svým dcerám. To ale nečekali, že jejich andílek vymyslí párty, i když moc dobře věděl, že ji měl zakázanou. Alespoň u nich doma.

Nyní už však bylo pozdě všechno rušit. Z přízemí se ozýval hluk již započatého večírku a všechno jídlo a pití někde zmizet prostě muselo.

Dívka na sebe opět pohlédla do zrcadla a frustrovaně si prohrábla vlasy barvy ohně, jejichž zbarvení zdědila po otci i Olivie. Dost možná svým činem právě zničila Sářino veledílo. Ta k Rininému štěstí pozornost věnovala mobilu a ne jí, jinak by byla na místě mrtvá, než by řekla švec.

Jsem v háji, pomyslela si Rina, když si při pohledu na své křiklavě rudé rty a upnuté šaty téže barvy uvědomila, že veškerá vina padne jen a jen na ni. To ona byla odjakživa ta, která žila nočním životem a porušovala pravidla v domě. Pokud by rodičům řekla pravdu, že s tímhle vším začalo její dvojče, nevěřili by jí.

Olivově zelenýma očima koukla na hodiny vedle zrcadla. Půl šesté. Už třicet minut v přízemí probíhala párty roku, jak ji Olivie nazvala. Rinina hlava silně protestovala a ze všech těch nervů ji začínala bolet.

Povzdechla si a rukou si promnula levý spánek doufajíc, že bolest odezní. Neodezněla. Její povzdech zaregistrovaly i ty dvě, jež se rozvalovaly na posteli, a zvedly své pohledy k ní. Olivie mlčela, neboť si dost možná všimla Rinina nasupeného pohledu, kterým ji propalovala, zato Sára okamžitě spustila svým pištivým hlasem, jaká je Rina kráva, když si právě zničila účes.

Ta to však Rina nijak nekomentovala. Sára její od přírody zvlněné vlasy pouze zalakovala a dívka jim svou rukou dodala trochu života už jen z toho důvodu, že netoužila po lesknoucí se ztvrdlé helmě. Netušila však, jak si jejího zásahu Sára všimla, když předtím nedokázala odtrhnout oči od obrazovky.

Dívčin pohled zabloudil ke dveřím, které tlumily hlasitou hudbu natolik, že dokázala i po jedné skleničce alkoholu logicky uvažovat. Představovala si, co bude zítra následovat. Křik. Máchání rukama. Domácí vězení. Nejspíš i zabavení veškeré elektroniky. Pokud samozřejmě nestihnou včas uklidit dům tak, aby nikde nebyla ani stopa po tom, co se dnes odehraje. A Rina moc dobře věděla, že kocovina a úklid k sobě moc nejdou.