Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCE

23. kapitola - Proč žiješ?

„Obelhal smrt a své tajemství střežil jako oko v hlavě."

***

„Cože jsi jí slíbila?!" křikla na svou přítelkyni Eirin, jakmile se od Riny dozvěděla, že je obě královna posílá zpět do sídla. Samozřejmě to nebylo jen tak. Rozvalila se vedle Riny na postel a netrpělivě dívku sledovala. Vůbec se jí nelíbilo, když přišla celá rozladěná napůl v šoku a potom na ni vychrlila onu informaci se zabitím Terana.

„Musím to udělat, Eirin," zamumlala Rina. „Třeba mě poté nechá žít!"

„A ty jí to vážně věříš?! Vážně bys vrazila Teranovi dýku do zad?!" rozhazovala dívka rukama, div Rinu jednou z nich nepraštila, což by si určitě zasloužila.

„Nevěřím, ale nemohla jsem ji odmítnout! Ještě by mě kuchla na místě," dala ruce v bok. „Co jí vůbec Teran udělal, že chce jeho smrt?"

„Nenaštval ji něčím? K němu by to sedělo," zašklebila se Eirin pobaveně, čímž rozesmála i rusovlasou dívku.

„Říkala, že obelstil smrt," pokrčila rameny mladší fae.

„Tomu bych se upřímně vůbec nedivila. Ten blbec má životů jak kočka," zakřenila se a vstala. „Pokud si přeje, abychom odjely, tak na co čekáme? Chceš se snad ještě rozloučit s Orlem?"

„Ne," zavrtěla hlavou a chopila se kamarádčiny nabídnuté ruky. Eirin měla pravdu. Pokud chtěla, aby se Terana zbavila, nebude vůbec divné, když vyrazí ihned se záminkou, že to chce mít rychle za sebou.

***

K sídlu v říši tmy dorazily ještě několik hodin před setměním. Slunce postupně pohasínalo a rusovláska stín, jenž její pokoj zahalil, přivítala s otevřenou náručí. Zrovna seděla v křesílku s béžovým čalouněním a uvažovala o královniných slovech. Tento člověk obelhal smrt. Zamračila se. Co to asi mohlo znamenat? Teran se nikdy nezmínil, že by jej chtěl někdo zabít. Dokonce ani Eirin o ničem nevěděla, tak proč v ní královnina slova zanechala jednu otázku za druhou?

Ťuk. Ťuk. Ťuk. Protočila očima, neboť moc dobře věděla, koho očekávat. Měla se za ním stavit okamžitě, co se dá nějak do pořádku, ale neudělala to. Místo toho popíjela čaj a přemýšlela. Jakmile se však ozvalo další zaťukání, křikla dále a střelila pohledem ke vcházejícímu muži. Nezapomněla ani pozvednout jedno obočí, aby dala důraz na svou otázku: „Co tady děláš?"

Teran se nijak zvláštně netvářil. Eirin mu nejspíš o jeho osudu nic neřekla a nechala to na Rině, aby se s tím poprala sama. Ta svou přítelkyni v duchu proklínala, ale nejspíš udělala dobře. Kdyby sem Teran nakráčel s nožem, aby dívku zabil dřív, než ona jeho, nejspíš by tím na svou oddanou fae ve vedlejším pokoji moc nezapůsobil.

„Nemůžu svou milenku vidět poté, co si prošla rozchodem a rozbila si hlavu?" poukázal s poťouchlým úsměvem na rtech na její zamašličkované zranění a opřel se o parapet nedaleko Riny.

„Nejsem tvá milenka, Terane," zavrčela. Že by opravdu splnila královnino přání? Aspoň by se zbavila jeho otravných keců.

„Orel i královna si myslí něco jiného," pokrčil rameny. „Ale neboj, nemám ti za zlé, že náš vztah zapíráš."

„Královna po mně chce, abych tě zabila. Nedělej mi to ještě snazší," zamumlala a napila se čaje, aby dala Teranovi čas na zpracování jejích slov. On se však i po chvíli ticha tvářil stále stejně neutrálně. „Ty se tomu nedivíš?" zeptala se ho nakonec, když už jeho neuhýbající pohled nedokázala vydržet.