Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCE

15. kapitola - Drž se od ní dál!

„Tak od teď si budu dávat mnohem větší pozor na to, jaký piju alkohol... A možná nejen to."

***

„Mhmm... Jak jsi věděl, že mi lívance budou chutnat?" Zamumlala Rina s plnou pusou a hned si nabírala další sousto krásně dozlatova upečeného těsta s jahodami a jakousi narůžovělou šlehačkou. Milovala je a byla Orlovi neskutečně vděčná, že ji sem na ně vzal.

Orel pokrčil rameny a sám si strčil do úst vidličku s namotanými špagetami. „Předpokládal jsem, že jsi sladké ještě od svého příchodu do Rhonie neměla."

„To je fakt," přitakala a pousmála se na muže sedícího naproti ní. „Děkuju."

„Za co?" podivil se.

„Za všechno. Chováš se ke mně tak hezky, normálně... Ostatní by mě samou starostí nejraději někde zavřeli."

„Pokud máš na mysli Terana a Eirin... Tak máš vlastně pravdu. Každopádně to neznamená, že bych já, co se týče ochranářství, nebyl jiný," mrkl a napil se vína, které nechal donést během jídla. Na Rinu samozřejmě nezapomněl a i před ní přistál její vysněný drink. Další jí však nehodlal kupovat. Zdejší alkohol byl mnohem silnější, než ten v lidském světě a dívka by takové množství nemusela snášet dobře. Už tak se mu příčila představa, že by ji musel znovu malátnou tahat zpátky do paláce. Napomenul ji tedy raději, aby tekutinu pila po malých douškách a nekopala ji do sebe, jak byla zvyklá.

Rina se nad jeho radou pouze zakřenila. Myslela si svoje. Nebyla v pití alkoholu nováčkem, ale i přesto ji chuť drinku překvapila. Její hrdlo při polknutí vyplnil oheň. Musela si několikrát odkašlat a zapít to douškem čisté vody, aby zahnala nejen žár, ale také slzy deroucí se jí do očí. Tohle nečekala, každopádně svůj účel tekutina splnila. Rázem se cítila uvolněnější a otevřenější celému večeru, který s Orlem hodlala strávit. A že si ho chtěla užít.

„Nezatančíme si?" prohodila směrem k muži, který se div neudusil vínem, jak ho její nabídka překvapila. Úplně zapomněl, že nyní i ona dokáže slyšet tichou melodii linoucí se z budovy, u níž seděli. Obvykle ji lidští návštěvníci nezaslechli.

„Sotva jsme pojedli. Nechceš chvíli počkat, abys ze sebe ty lívance hned nevyvrhla?" pozvedl obočí.

„A co chceš dělat do té doby?"

„Cokoliv budeš chtít."

„Já chci ale tančit," zaprotestovala. Možná si nyní připadala jako trucující malé dítě, ale očividně to mělo na Orla vliv. Povzdechl si, opřel se zády ležérně o opěradlo židle a křídla složil tak, aby mu nevadila a netlačila ho do zad.

„Není něco, na co chceš znát odpovědi?"

„Proč tak pohledný muž nemá žádnou dívku?" zkusila mluvit tak, jak všichni okolo nich - vznešeně.

„Nepřijdu si pohledný."

„To není odpověď," opřela se lokty o stůl a rukou si podepřela hlavu, přičemž sledovala každičký Orlův pohyb, mrknutí nebo třeba jen prohrábnutí vlasů. Z nějakého důvodu ji fascinoval.

„Po žádné netoužím," zamumlal a pohledem uhnul jinam.

„To ti nevěřím."

„Nečekal jsem, že jsi na starší, Rino."

„Je ti jenom tisíc let, zase tak starý nejsi," ušklíbla se.

Nelíbilo se mu, kam se tahle konverzace ubírala, ale rozhovor s Rinou ho bavil natolik, že v její hře bez okolků pokračoval.

„Tisíc let je na naše poměry celkem dost," nadhodil a dívka se toho okamžitě chytla.

„Pořád vypadáš jen o několik let starší, než já... V čem je tedy problém?" zamumlala a napila se znovu svého drinku. Na alkohol si začínala postupně zvykat a opojnou mlhu, kterou přinášel, vítala s otevřenou náručí.

„Rino, nevím, co to na mě zkoušíš, ale máš přece přítele," napomenul ji. I když sám cítil, jak ho drobná rusovláska přitahuje, nechtěl, aby svých činů časem litovala.

Hrklo v ní. Zamračila se. „Jak o tom víš?"

„Bylo mou povinností si zjistit vše o tvém životě."

„Já... Myslím, že mám dost," odsekla a prudce vstala od stolu. Plánovala se bavit, užít si Orlovu přítomnost a na lidský svět alespoň na jednu noc zapomenout, ale on to úžasně zkazil a Rina teď toužila po jediném – vrátit se zpět do paláce a opít se do němoty tam, pěkně sama.

„Nedáte si naši vyhlášenou jednohubku?" přicupitala k ní rychle jedna z číšnic s tácem s maličkými půlkami naplněnými fialovou tekutinou, aby jí jejich specialitu nabídla ještě před odchodem. „Na účet podniku."

„Pro mě za mě," protočila Rina očima, natáhla se po jedné z půlek a kopla ji zkušeně do sebe. Nevnímala pálivou nakyslou chuť ani rozhovor Orla s ženou o placení. Jedinou její starostí bylo nezkácet se v mdlobách na zem. Ale ani to se jí nakonec nepodařilo. Země se s ní zatočila a ona před svým pádem do říše temna necítila nic jiného, než chladné kachličky a nesnesitelnou bolest svého nedávno rozkvetlého květu.

***

„Ty jsi takový idiot, Orle!" křičela na svého bratra Eirin v jednom z rohů Rininy komnaty ihned poté, co se dozvěděla o stavu své přítelkyně. Nejraději by svého sourozence zabila. Tušila, že se něco špatného stane. Orel nebyl zrovna příkladným partnerem a jediné jeho štěstí bylo, že Rina po hodinové Zonyině péči, stále dýchala. Chtěla jí dát prostor, aby si odpočinula, ale nemohla se na svého bratra nezlobit. Tohle bylo naposledy, kdy s ním byla dívka někde o samotě.

„Nic jsem neudělal!" založil si ruce na hrudi a posadil se do křesla vedle stolku, zatímco se Eirin tyčila nad ním a propalovala ho pohledem.

„Vzal jsi ji na večeři! To jsi udělal! Kdybyste tam dnes nešli, nic by se jí nestalo!" zuřila.

„A jak jsem měl vědět, že ji někdo otráví?!"

„Prostě jsi to vědět měl! Jsi kapitán stráže, u všech fae! Tohle je tvá povinnost. Nestalo se to přece poprvé, co se někdo snažil budoucí vládkyni otrávit." Zhluboka se nadechla a následně dlouze vydechla. Střelila očima ke stále spící Rině a doufala, že se z toho dostane. Orel sice zareagoval rychle, ale ne dostatečně. Pohledem zabloudila k dívčině obvázanému květu. Nedokázala si představit, jak moc ji to muselo bolet. Sama si křídla nikdy nijak neporanila.

„Je mi to líto," zamumlal Orel a zabořil si prsty frustrovaně do vlasů. Nechtěl Rinu nijak ohrozit, toužil pouze po tom, aby se uvolnila a na chvíli nemyslela jenom na Rhonii.

„Tebe litovat nebudu, to ji," poukázala na svou přítelkyni. „Už jen kvůli tomu, že se zapletla s tebou."

„Víš, že pro ni chci jen to nejlepší," zakňučel jako zpráskaný pes a pohlédl letmo na spící rusovlásku jen několik kroků od něj. Musela mít zatraceně tvrdý spánek, když ji jejich hádka neprobudila.

„Tak se od ní drž dál."

„Nemůžu."

Povzdechla si. „Já vím, co k ní cítíš, ale bude to pro ni nejlepší. Za měsíc se stejně zase vrátí do říše lidí a na tebe zapomene," řekla nahlas krutou pravdu, o které věděla doposud jenom ona.

„Cože?" zazmatkoval. Netušil, že o jeho citech Eirin ví. Jak by vůbec mohla, když se několik desítek let neviděli? To je to tak očividné? Několikrát zamrkal a poté vyhrkl: „Jak to myslíš, že se vrátí do říše lidí?!"

„Odejde, Orle. Opustí nás všechny jen proto, aby byla se svou rodinou... A já ji za to obdivuji. Tohle bych já totiž nikdy nedokázala," řekla a nechala Rininu komnatu za sebou.