Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCE

18. kapitola - Vždy to má háček

„Bez pomoci se mise neobejde."

***

„Co to děláš?" zašeptal, jakmile se od něj rusovláska odlepila. Odtáhla své rty jen na několik málo centimetrů, aby se mohli oba nadechnout. Její tváře během polibku nabraly nachovou barvu a ani po nutné chvíli ticha nedokázala dýchat pravidelně. Srdce jí zběsile bušilo a ona si v hlavě přemítala vše, co se nyní stalo. Litovala toho? Rozhodně ne. Bála se reakce? Ano...

Pohlédla Orlovi do očí a vyrovnaným, ač tichým hlasem pronesla: „Single... Víš co to znamená?"

„Ne," polkl, neboť čekal další z jejich hladových polibků. Rina se však vzdálila. Rukou jej od sebe odšťouchla a sama se zhluboka nadechla.

„Tohle slovo jsem neviděla napsané hodně dlouho, ale přesto jím ukončil vztah i Adam." Zamávala kusem papíru a nakonec jej sklesle položila na stůl.

„Ukončil?"

„Už nemám přítele," smutně se usmála. Myslela si, že na blonďáka s karamelkami místo očí zapomene v okamžiku, kdy políbí Orla, ale nestalo se tak. Stále musela myslet na jeho úsměv a na to, jak ji dokázal pokaždé rozesmát. Zavrtěla hlavou.

„To proto jsi mě políbila? Kvůli vzteku a bolesti z rozchodu?" nevěřícně potřásl hlavou. „Využila jsi mě?"

„To bych nikdy neudělala... Potřebovala jsem jen přijít na jiné myšlenky."

„Takže jsi mě využila," pohodil rukama a pokýval chápavě.

„Orle! Posloucháš mě vůbec?" Seskočila ze stolu, přičemž jí do zad vystřelila bolest, kterou ale úspěšně ignorovala. „Nevyužila jsem tě." Zastavila se těsně před ním, pootevřela lehce rty a natáhla ruku k jeho tváři. Neucuknul, když se její prsty s jeho pokožkou setkaly. Slastně s náznakem bolesti přivřel oči a užíval si její krátký dotek, než svou paži zase odtáhla. Stále však stála dost blízko na to, aby se mohly jejich rty kdykoliv spojit.

„Proč jsi to tedy udělala?"

„Říkal jsi, že bys byl smutný, kdybych tě opustila," vzdychla a svěsila paže podél těla. „Jsi hned vedle Eirin mým jediným přítelem."

„Přátelé se nelíbají na potkání," odsekl. Nechtěl hrát její hru, ať už byla jakákoliv. Až moc mu připomínala Leonino svádění. Nechtěl to zažít znovu.

„Já ale nechci být jenom přítel," zamumlala a zvedla k němu svá olivově zelená kukadla. Orel měl opravdu co dělat, aby jí pod náporem jejího štěněčího pohledu nepropadl. Měl Rinu rád, dokonce víc, než rád, ale nedokázal s ní být jen kvůli tomu, aby skrze něj zapomněla na Adama, zkrátka nemohl.

„Ne, Rino."

„P-proč?" zarazila se. „Copak se ti to nelíbilo?"

„Samozřejmě, že líbilo, u všech fae! Ale nedokážu být jen náhradou za někoho. Ještě ke všemu když vím, že mě tady potom stejně necháš!"

„Orle," zalapala po dechu. To byla pro muže však poslední kapka. Už dál nedokázal hrát ublíženého. Od první chvíle, co Rinu spatřil, toužil po tom, aby ji jednou poznal více, než jen jako svěřenkyni, a dívka mu tu šanci nyní nabízela na stříbrném podnose.

Kousl se do tváře, aby si to ještě nerozmyslel. Rinin pohled však mluvil za vše. I když se zachovala pěkně hloupě, musela k němu něco cítit, protože jinak by se po něm tak hladově nevrhla. S hlubokým nádechem Orel doufal, opravdu doufal, že tohohle nebude litovat. City ublížené fae byly sice nebezpečné, ale ne nezdolné. A on se díru v Rinině srdci rozhodl zaplnit celou svou láskou, i kdyby jejich vztah měl trvat pouze do úplňku.

Přistoupil k ní o krok, jednou rukou rusovlásku pohladil jemně po tváři a druhou jí položil na bok, načež si k sobě dívku prudce přitáhl. V očích se mu mísily snad všechny pocity od náklonnosti, přes bolest, až k chtíči. Neignoroval je. Pro jednou se jimi nechal plně ovládnout a přisál své rty k těm Rininým.

***

„Takže tohle je ten altán, o kterém jste mluvila? Ten, který září v noci barvami elementů?" Zastavili se jen kousek od palouku, na němž skleněná stavba stála. Nyní však nepůsobil kouzelným dojmem, nýbrž opuštěným. Tři noci od polibku s Orlem pozorovala ve večerních hodinách, jestli nezahlédne něco dalšího... někoho dalšího – osobu, která by jí mohla říct víc. Nic se však nedělo. Dokonce i světlo zmizelo, a proto se Rina rozhodla jednat.

S Orlovou pomocí svou magii procvičovala, a když se jí jedno odpoledne podařilo zapálit všechny svíce v pokoji, nechala pro Iwixe poslat. Vše, co z knihy zjistila mu pověděla a následně i vysvětlila, co jednu noc viděla. Muž tomu zpočátku nechtěl věřit, ale když si pročítal kapitolu o elementálech neustále dokola, došlo mu, že jeden z jeho přátel dělal před lety pro královnu Leonu výzkum, a i když byl ke královně loajální, rozhodl se dívce pomoci rozluštit záhadu altánu. Samotného ho to zajímalo.

„Přesně tak," založila si Rina paže na hrudi a zkoumala pečlivě každé sklíčko stavby. „Myslíte, že to má něco společného právě s elementály?" zeptala se a pohlédla na blonďatého učitele. Barva jeho kobaltově modrých očí ve svitu jednoho ze sluncí ještě vynikla a v kombinaci s kruhovými brýlemi na Rinu působil Iwix přímo uhrančivým dojmem. Ona však patřila Orlovi. Nehodlala se oddát kráse kteréhokoliv dalšího vílího muže, ať už byl pohledný jakkoliv.

„Je to možné." Rozešel se s rukama za zády po cestičce a nenápadně si stavbu prohlížel. „Za ta léta, co královně Leoně sloužím, jsem viděl hodně věcí, ale nikdy nic, co by přímo nasvědčovalo existenci některého z elementů... Až do teď," zahleděl se na její květ, který už nenosila obvázaný, nýbrž jej vystavovala v celé své kráse jak slunečním paprskům, tak i všem fae v okolí.

„Co si myslíte, že to znamená?" nadhodila. Ve skrytu duše však tak nějak tušila, že to má co dělat s přicházejícím úplňkem a obřadem, u něhož ji královna zbaví květu jednou provždy.

„Tyhle znamení můžou znamenat lecos. Dobrou věc, ale i špatnou."

„Půjdeme se podívat dovnitř?" navrhla. Nedokázala popřít svůj zájem celé ono místo prozkoumat do posledního kamínku. Iwix však zavrtěl nesouhlasně hlavou a zastavil se pod jedním z mohutných stromů v zahradě – daleko od stráží a zvědavých zahradníků.

„Za světla by to bylo příliš riskantní. Setkáme se zde večer přesně hodinu po setmění."

„Má to nějaký háček?" zastavila se a naklonila hlavu na stranu. Stále netušila, proč jí Iwix pomáhá a tak nějak věděla, že jenom zvědavost za tím nebude. Mohl by být jedním z těch, kteří prahli po její smrti. Třeba ji potřeboval jenom vylákat někam ven. Nebo ne? Začínala být paranoidní.

„Vždycky to nějaký má," pousmál se. „Chci tu zlomenou špičku vašeho okvětního plátku."

„Ale vždyť mi sotva srostl!" křikla a nakrabatila obočí. Proč by ho chtěl?

Iwix se uchechtl. „Křídla, ani květy se nikdy nevyléčí. Vaše služebná jej mohla přišít, ale spojen s původním plátkem nikdy nebude. Nemusíte se bát. O nic nepřijdete, stejně by po čase sám odpadl."

„Proč ho chcete?"

„Výzkum," pokrčil rameny a koukl Rině do očí. „Večer jej přineste, nebo s mou pomocí nepočítejte."

„Taky bych mohla prozkoumat altán sama."

„Tak proč už jste to neudělala?"

Zarazila se. Bála se onoho místa. Ano, možná ji lákalo a toužila zjistit, co je opravdu zač, ale pomoc potřebovala. A kdo jiný je na tuhle misi lepším společníkem, než sám učitel, který o magii a květech ví hodně?

„Fajn," odsekla.

„Výborně," odhalil své bělostné zuby a vykročil po cestičce dál. Procházka s rusovlasou dívkou ještě neskončila.