Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCE

8. kapitola - Křídla žáru

„Proč mám tak šílený strach z toho, že uvidím na svých zádech něco, co by tam být nemělo?"

***

Následující den byl pro Rinu plným utrpení. Napůl v mdlobách se nechala Teranem nést, a když se zrovna poštěstilo a nesnila, zakaleným pohledem pozorovala okolní přírodu. Nedokázala odhadnout, kam má muž namířeno. Stromy vypadaly všechny stejně kouzelně. Měsíční svit se od jednotlivých sytě zelených listů odrážel, což mělo za následek to, že se nad celým stromovím utvářel stříbrný třpytivý opar.

I když působil les tiše, Rina tak nějak tušila, že právě onen klid je jeho předností. Milovala hvozdy, ve kterých si mohla odpočinout od všeho toho ruchu velkoměsta, ale nyní ji hrobové ticho znervozňovalo a fakt, že si s ní musel několikrát během cesty pohodit, protože mu nejspíš tíhou padala, jí na jistotě nepřidal.

Nebyla schopna slova. Rukou se sotva přidržovala jeho lehce oroseného krku a snažila se zůstat při vědomí co nejdéle, i když se jí to moc nedařilo. Na svých zádech cítila tlak, ale nutkání sáhnout si na ně potlačila ihned, co Teranovi málem z náruče při sebemenším pohybu vypadla.

Po chvíli se raději nechala unést temnotou noční oblohy a zavřela oči. Propast spletená ze snů ji volala a ona se nemusela ani příliš namáhat, aby jí dosáhla.

***

„Měla by ses najíst a napít," probudil Rinu mužův hlas, přičemž jí k ústům přiložil jakousi koženou nádobu, ve které při pohybu zašplouchala voda.

Dívka již nebyla v jeho náručí, nýbrž ležela lehce opřená o kmen stromu. Znaveně rozlepila oči, natáhla ruku k čutoře, aby ji mohla sama uchopit a přidržet si ji, a zhluboka se plnými doušky napila. Měla tak strašnou žízeň. Od proměny její tělo prahlo po vodě a Rina nevěděla, jak víc Teranovi poděkovat, když ji muk v podobě vyprahlého hrdla zbavil.

Jakmile veškerou vodu vypila, obdarovala ho upřímným úsměvem, pod kterým by roztál nejeden mladík. S Teranem to však ani nehlo a pouze přikývl, načež se k Rině otočil bokem a začal něco hledat v brašně vedle sebe. Svou velikostí nebyla ani tolik nápadná, proto Rinu nepřekvapilo, že ji viděla nyní poprvé. Brašna však nepatřila mezi věci, kterých si dřív nevšimla, jako jediná. Zaregistrovala konečně i jeho špičaté uši, jež z vlasů vykoukly téměř okamžitě, sotva si sundal kapuci, která mu v přehrabování vadila.

„Proč jsi mě odnesl?" zachraptěla. Musela vědět, co se stalo a proč v paláci nemohla déle zůstat, když se o ni tak pěkně starali.

„Věř mi, nic pěkného by tě tam nečekalo," promluvil Teran po chvíli ticha, jako kdyby zvažoval, co Rině odpovědět. Konečně našel věc, kterou celou dobu tak horlivě hledal. Podal ji dívce, přičemž sledoval její reakci.

Rina sklopila pohled a znechuceně si od něj vzala kus chleba, jehož kůrčičku nahradila jakási bílá věc. Nechtěla hádat, o co jde. Už už se chystala chleba zase odložit a nikdy víc na něj nesáhnout, když ji Teran ujistil, že se nejedná o plíseň ani nic podobného, co by jí mělo ublížit. Nevěřila mu. Měla však tak obrovský hlad, že se po hlasitém zakručení v břiše přece jen odhodlala, čichla k pečivu a následně z něj vydlabala pouze jeho vnitřek, jenž si po malých kouscích začala strkat do pusy.

„Ten zbytek by tě nezabil," poznamenal a Rina se na něj zašklebila. Mohl být rád, že se rozhodla sníst alespoň něco. Navíc ani doma neměla onu kůrčičku moc v lásce a Teran rozhodně nebude jedním z těch, kteří by jí nutili něco, co nevypadá o nic víc vábněji, než klasických chléb.