Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCE

26. kapitola - Dnes se rozhodne

„Netřeba slov."

***

„Bojíš se, Rino?" oslovil rusovlásku sedící v křesle s mírným podtónem starostlivosti. Ještě nikdy ji neviděl odpočívat tak klidně a vyrovnaně a pozorovat pohasínající slunce za oknem. Její tvář působila tak pokojně, až na malý okamžik zapochyboval, jestli udělal opravdu správně, když jí o svém plánu pověděl. Dřív se bála, strachovala se o svůj život a životy ostatních. Přála si být zase doma v Čechách, ale nyní? Jako kdyby se se svým osudem smířila a přestala bojovat. Jako kdyby naprosto zapomněla na naději, kterou jí svým slibem poskytl.

„Nebojím," odvětila tiše po chvíli a napila se čaje s příchutí citrónové trávy. Vůni, kterou vydával si oblíbila okamžitě, co jí Teran horký nápoj přinesl. Nyní hrníček svírala ve svých dlaních napůl skrytých pod dlouhými rukávy šedivého svetru a užívala si poslední okamžiky klidu a míru.

Zítřejším dnem se mělo všechno, co doposud znala, změnit. Ode dne, kdy se jí zdálo o Arcali, nebyla chvilka volného času, co by nad celým obřadem nepřemýšlela. Strávila až nezvyklé množství času o samotě a Eirin nebo Terana si k tělu pouštěla jen zřídka. Nechtěla před nimi brečet a ani řvát, jak to dělala poměrně často. Nemohli vidět její vnitřně rozpolcenou duši. Každým dnem bojovala čím dál víc sama se sebou a svým osudem, a i když neměla na výběr, pořád zde byla možnost, že zkrátka zemře a nechá tenhle svět za sebou. To však nechtěla.

Nad Arcaliným plánem přemýšlela každou noc, ať už ji trávila o samotě nebo v Teranově objetí. Nikdy nepřestala dumat nad tím, co by se stalo, kdyby se na ně nenapojila. Teran by zemřel, ona možná také a královna by získala to, co celý životě chtěla – krásu, mládí, nesmrtelnost, moc. Nemohla to připustit, ale v nitru stále cítila pochybnosti. Pochybnosti nad tím, jestli je opravdu připravená čelit Leoně, královně celé této země.

Právě proto Terana požádala o čaj. Teplý nápoj dokázal její zmatené myšlenky alespoň trochu utlumit a dodat jí jistoty a pocitu bezpečí.

„Tak co se děje? Přijdeš mi mimo," pohladil ji po stehně a ona pod jeho dotekem ihned pookřála. Otočila hlavu jeho směrem a pousmála se.

„Opravdu nic. Já jen... přemýšlím," vydechla. „Co bude potom, až zabiješ královnu. Co jí vůbec řeknu, až se mě zeptá, jestli jsem slib splnila."

„Řekneš jí, že jsi mě zabila. Eirin ti to potvrdí. O svém plánu jsem s ní mluvil."

„A co ona na to?" pozvedla obočí. Až moc dobře věděla, že by se jí nápad nelíbil, i kdyby v jejím centru nebyla právě Rina.

„Zuřila," zakřenil se. „Vlastně jsem nečekal ani nic jiného, ale její pomoc bude v tvém případě vítaná."

„Co když bude chtít královna důkaz o tvé smrti?" Zahleděla se znovu na pomalu tmavnoucí oblohu. Blankytně modrá přecházela postupně v indigovou, než nabývala skoro až černých odstínů. Jedinými světlými body v tom všem byly pomalu se objevující maličké barevné tečky. To bylo vlastně poprvé, co si Rina všimla, že hvězdy nezáří neutrální bílou barvou, ale mísily se v nich právě odstíny zastupující elemetály. Jako kdyby nad tímhle světem držely právě fae s květem ochrannou ruku.

„I kdyby chtěla, s naším plánem nic nezmůže. Oba budeme tam, kde být potřebujeme."

Teran odtáhl svou dlaň z Rinina stehna, přisedl si k ní se stoličkou blíž a natáhl prsty k jejímu květu, po jehož okvětních lístcích opatrně přejížděl a s přivřenýma očima pozoroval Rininu reakci.