Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCE

9. kapitola - Eirin

„Kdo by to byl řekl, že je Teran ten, koho někdo odmítl."

***

Rudě zbarvené slunce se ze svého místa mezi narůžovělými mraky ještě nestačilo ani pohnout a dvojice pozvolna dorazila k hranici, kde světlo přecházelo v stín, jako kdyby tam někdo postavil vysokou zeď a zabránil většině slunečních paprsků, aby prošly skrz.

Rina tajila dech, jakmile se ke chvějícímu se vzduchu byť jen přiblížila. Cítila z něj magii. Ne však takovou, jako z okolní krajiny, ale hřejivou a vábící. Ona síla Rinino vílí nitro volala k sobě, až se ani dívka neovládla a zastavila se přesně mezi dvěma zcela rozdílnými říšemi. Z jedné strany ji hřály do zad sluneční paprsky a z té druhé jí obličej ovíval chladný větřík. Nebyla jí však zima, jak si zprvu myslela.

„Tak pojď," popohnal ji Teran, jenž už čekal na druhé straně se založenýma rukama a sledoval Rinino okouzlení. Pamatoval si, jaké to bylo, když i on poprvé překročil hranici. Konečně se po těch letech cítil jako doma a nelitoval, že si zvolil stranu po boku fae tmy.

Zhluboka se nadechl a následně Rinu uchopil za pravačku a přitáhl si ji k sobě. Ona jej okamžitě probodla zamračeným pohledem. Rozpoznal v něm, co si dívka myslí. Přesně tohle gesto dělal vždy, když chtěl nějakou jí podobnou okouzlit a dostat do postele. Nyní tomu však tak nebylo. Toužil pouze po jedné věci a tou byl spánek.

„Kam tak spěcháš?" zajímala se Rina a nechala se jím táhnout k potemnělému hvozdu před nimi. Až pod jeho korunami se oba zastavili.

„Čím dál od hranice jsme, tím líp pro tebe."

„Proč?"

Přiložil jí prst na ústa, čímž ji umlčel. Nezajímaly ho její varovné pohledy. „I stromy tady mají uši."

„Jak je to možné?"

Povzdechl si. Moc dobře věděl, že pokud jí nezačne odpovídat hned, dost možná mu z jejích otázek praskne žilka. „Magie. Ten altán v palácových zahradách je shromaždištěm vší té magie. A když jej ovládá královna, má přístup ke všemu živému. Naštěstí její moc končí těsně u bran sídla, kam míříme."

„Tam mi na všechny mé otázky odpovíš?"

„Pokusím se," probodl ji odevzdaným pohledem a zbytek cesty mlčel.

Rina jej poslušně následovala s očima upřenýma před sebe, aby neměla nutkání se neustále ohlížet. Větřík jí sice ovíval zpocený krk, ale i tak měla občas pocit, jako kdyby na ni zezadu někdo dýchnul. Vždy při tom sebou cukla a rychlými kroky dohnala Terana před ní. Cítila, jak je někdo pozoruje. Hvozd na ni nepůsobil o moc příjemněji, než ten na straně světla. O to víc doufala, že to v sídle bude lepší. Chtěla se tam cítit jako doma, když už ji Teran nechtěl do paláce pustit.

***

Monumentální stavba dívce vyrazila dech. Stáli před velkými prosklenými dveřmi vedoucími do obrovské místnosti plné oken, jež zakrývaly lehké vzdušné černé závěsy, a Rina se zakloněnou hlavou zírala na patra nad nimi. Věže sídla se tyčily vysoko k nebi, kde se jejich vrcholky ztrácely v mračnech. Nejvíc ji však učarovala dívka shlížející na ně z balkonu.

Rina netušila, proč si myslela, že by se ona Eirin mohla podobat alespoň trochu Teranovi. V nitru duše doufala, že by šlo třeba o jeho sestru, ale proč vlastně? Muž po jejím boku v ní neprobouzel žádné vřelé city, aby svou žárlivost po spatření černovlásky mohla na něco svést. Proč na ni tedy tak působila?

Tiše čekala, a když dívku nad nimi Teran oslovil jménem, pohled urychleně sklopila ke svým špinavým papučím, aby na sobě nedala znát obdiv. Naštěstí nemusela zkoumat špínu moc dlouho. Nevnímala, o čem se ti dva celou dobu bavili, ale i tak jí dívčin hlas utkvěl v hlavě. Tak sametový a sladký. Neubránila se otázce na Terana, když Eirin zmizela uvnitř sídla.

„Kdo je to?"

„Eirin," utrousil a pokrčil rameny. „Říkal jsem, že se s ní setkáš."

„To mi došlo," protočila očima. „Myslím tím, kdo to OPRAVDU je."

„Myslíš titul?" pozvedl obočí, přičemž položil ruku na sklo a zatlačil. Vešel dovnitř následován i Rinou.

„Ona má nějaký titul?!" vypískla.

Uchechtl se. „Ještě aby ne. Dost si na něm zakládá."

„Zase mě pomlouváš, Terane?" pronesla pobaveně kráska, zatímco scházela schody vedoucí do prvního z pater. Tmavě rudé šaty si musela přidržovat, aby o jejich okraj nezakopla. Vypadalo to však, že jí nedělá sebemenší problém jít ze schodů poměrně rychle s hlavou vztyčenou a k tomu ještě plnou pozornost věnovat muži vedle drobné nic netušící fae.

„To bych si nedovolil, lady," vyplázl jazyk a popostrčil Rinu blíž k ní. „Teď ti ji přenechám. Nutně si potřebuju dát dvacet."

„Beze mě?" našpulila Eirin rty. Oči jí však stále jiskřily pobavením.

„Děláš jako kdybych byl já ten, kdo tě odmítá," nespokojeně zamlaskal, načež pozvedl levou ruku, mávnul s ní ve vzduchu, jako kdyby se loučil, a poté zmizel za rohem.

Rina nechápavě těkala pohledem mezi dívkou a místem, kde Teran ještě před chvílí stál a tvářila se, jako kdyby jí uletěly všechny včely. Nedokázala si v hlavě srovnat, čeho to teď byla vlastně svědkem. Oni spolu snad něco mají?

„Jsem Eirin," natáhla k ní černovláska ruku a vřele se usmála.

„Ugh..." vyšlo z Riny, která byla stále mimo, avšak svůj pohled alespoň přemístila ze zdi na lady před ní.

„Je to blbec," zazubila se. „Ale neboj, to já jsem ta, která ho do svých kalhotek nechce pustit."

„Eh... Já..."

„Viděla jsem ti na očích, jak moc tě tahle otázka zajímala," pobaveně mrkla a objala Rinu kolem ramen. „Jsi Rina, že? Teran se jednou zmínil. Doufám, že se ti tady bude líbit."

„Kdo jste?" vysoukala ze sebe dívka po chvíli ticha.

„Tykej mi, prosím," natočila si na prst jeden ze svých černých pramenů vlasů. „A k tvé otázce... Jsem lady. Dříve jsem byla princeznou, narodila jsem se zde v Rhonii, ale svého titulu jsem se vzdala okamžitě, jak jsem zjistila, že Vrisea není místo pro mě."

„Myslela jsem, že se vládci stávají jen lidé ze Země."

„To ano, ale nikdo neřekl, že poté nemohou mít děti," zachmuřila se. „Nejsem na svou rodinu pyšná, ale o tom někdy jindy. Pověz mi o sobě. Jakou barvu mají tvá křídla?" Zvědavě zamrkala dlouhými řasami, přičemž pozvedla ta svá barvy šedého kovu.

„Já... Nevím," Rina znervózněla. „Teran se zmínil o jakémsi květu."

„Květu?!" vykřikla překvapeně Eirin. „Tak proto jsi tady?"

„Nejspíš," pokrčila rusovláska rameny.

„Nikdy jsem žádný neviděla. Ukážeš mi ho?"

„Já ho vlastně taky ještě neviděla. Neměla jsem odvahu."

„Tak to musíme napravit! Pojď, tvůj pokoj je hned vedle toho mého." Chytila Rinu za ruku a rychlými kroky s ní v závěsu zamířila po schodech nahoru. Špinavých ťápot, které za sebou dívka nechávala, si nevšímala.