Everything has changed

Chapter 1

 „Nechápu proč chce tvá rodina spratka z chudobince!“ Blondýnka s modrýma očima se uraženě zvedla z pohovky a zamířila k oknu. Skrze něj pozorovala, jak se na ulici pod ni sypou kvanta nového, čerstvého, jasně bílého sněhu a nasedají na chodníky a koňské povozy. Lidé po ulicích chodily zabaleni v několika vrstvách šactva, úslužně se zdravili a těch několik sirotků – a že jich bylo na zdejší ulici požehnaně – prosilo o almužnu.
„Právě z toho důvodu!“ zvedl se chlapec a zamířil za ni. „Matce trhá srdce vidět toto.“ Ukázal na ulici. Drobný blonďáček společně se svým, snad kamarádem či možná bratrem sbíral ze země několik kousků pečiva, které vypadlo pekařovu učni při nakládání na vůz z košů. Posbírali sotva pár kousků a s úlekem se rozběhli od místa. Učeň si jich právě všiml a neváhal použít bič. Malý, blonďatý chlapeček neměl tolik štěstí jako druhý. S výkřikem spadl k zemi a rozplakal se. Bič našel svůj cíl.
Chlapec v okně zaskřípal zuby, sevřel pěst až mu klouby zbělely. Stejně jako jeho matka i on nesnesl pohled na to, co viděl dnes a denně. Zubožené siroty prosili o kousek chleba a i o ten kousínek se dělili se stejně hladovými dětmi. Nejmladší  které viděl byla holčička, sotva půlroční. Držívala ji v náručí další holčička, snad devítiletá. Dlouho je tu však neviděl a nemohl se zbavit pocitu, že už nejsou mezi živými.
„Dotáhnout si domů dítě, které má plno nemocí, vši, neumí se chovat!“ ukázala rukou opět na chlapečka, který si špinavými rukami otíral slzy a s pomocí kamaráda prchal do bezpečí. „Neví jak se chovat? Perrie, nikdo je to nenaučil! Většina těch dětí nemá rodiče, musí se o sebe nějak starat sami. Nemají to štěstí jako my, narodili jsme se do bohatých rodin. My nevíme co znamená hlad, zima, strach že se na druhý den neprobudíme, že v tomto šíleném počasí umrzneme!“ Dívka si odfrkla a pohodila dlouhými vlasy. „Kde je vůbec Zayn?!“
Zayn byl její přítel. A starší bratr chlapce, co s ní mluvil. „Je s otcem v práci.“ Pokrčil chlapec rameny a s bolestí v očích se zadíval opět na ulici. Začínalo se smrákat a on viděl, jak ta malá sirota se odebírá do nedalekého sirotčince a chudobince. Moc dobře věděl jak to tam chodí.
Drobotina do deseti let běhala po ulicích, nemusela ještě pracovat. Netušil, jestli ej to dobře nebo ne. A ti starší… Prádelny, cihelny, železnice… Chlapci chodívali – ti čistí – i do učení k mistrům pekařům, řezníkům a podobně. Ti špinaví - nemocní,  poznamenaní nějakou vadou pracovali na zdejší železnici v kamenolomu, cihelnách. Dívky tolik štěstí neměli. Většina skončila jako zábava pro movité muže zdejší smetánky. Do doby, než přišel nějaký muž a vybral si svou oběť, pracovala každá dívka a v prádelně.
„Louisi! Vnímáš?!“ zaostřil zrak na bratrovu přítelkyni. Ledovým pohledem jej propalovala, naštvaná že ji nevnímal. „Co si říkala?“ odvrátil zrak od okna a zamířil zpět na pohovku a zahleděl se do praskajících polen v krbu. „Kdy se vrátí Zayn?“ „Otec chodí domu běžně kolem šesté.“ Střelil pohledem k pendlovkám nad krbem.

„Pane, je večeře.“ Zaklepala v osm hodin služebná na dveře Zaynova pokoje. Vrátil se s otcem přesně v šest hodin a před chvíli odešla i jeho přítelkyně. „Díky.“ Odpověděl stroze, bez jediné emoce. Služebná vycouvala z pokoje, jako by se spálila. Ne, kdyby si mohla dovolit říct vše, co měla na jazyku, byla by její první věta o tom, jak ji starší z bratrů pije krev. Stejně jako většina služebnictva nechápala, jak on a jeho bratr Louis mohou být sourozenci. Zatímco Louis byl smíšek, ochotný, vstřícný a rozdal by se pro ty, co to potřebovali, jeho bratr byl přesný opak. Chladný, bez úsměvu. Odpovídal stroze, vytvářel dojem pro okolí nedobytného muže.
„Proč sis vybral Perrie?“ vyštěkl za jeho zády Louis. Zayn právě vyšel z pokoje a mířil do jídelny na večeři. „Cože?“ otočil se a sjel bratra nepochopeným výrazem. „Proč chodíš s někým, jako je ona.“ „Nechápu, jak to myslíš.“ Zamračil se a v tmavých očích se mu zablesklo. „Nechápu proč chce tvá rodina spratka z chudobince!“ zopakoval větu, kterou mu bratrova přítelkyně předtím řekla. „Jo, taky to nechápu.“ Ušklíbl se a opět ukázal bratrovi záda.

Hned po večeři se chlapec sebral a bez jediného slova vyrazil z domu. Mířil k osobě, která pro něj znamenala víc, než si kdo jen mohl pomyslet.
„Nemyslíš, Zaynie, že bys měl ukázat i svou pravou tvář a ne jen tuto masku?“ zašeptala postarší žena unaveně. Ležela v chatrné posteli a něžně, jak ji ruka plná mozolu dovolila, pohladila chlapce po tváři. Tmavooký chlapec stiskl víčka a vychutnával si ten pocit. Jak je to dlouho, co ho někdo naposledy pohladil?
Žena trpělivě čekala na odpověď a dál jej hladila po zarostlé tváři, náhle se prudce rozkašlala. Zayn se ihned vytáhl do stoje a podepřel ji. „Na, napij se.“ Podržel ji u úst sklenici s čajem. S vděkem na něj pohlédla a opřela se o jeho rameno. „Chlapče, dlouho tu už nebudu. Nechci odejít s vědomím, že jen já vím, jaký doopravdy jsi.“ „Nechci aby to někdo věděl….“ Šeptl a stiskl její dlaň ve své.
„Měl by to někdo vědět.“ zachraptěla. „Proč to nepovíš své přítelkyni?“ „Protože by to nepochopila. Nechce pochopit ani fakt, že matka chce dítě z chudobince.“
„Pamatuješ si, jak si plakal, když si mi přišel říct že paní Trisha přišla a chce tě jako svého syna?“ přikývl a stiskl rty. „Nemyslíš, že alespoň tvůj bratr by měl vědět, že nejsi jeho vlastní a že moc dobře víš, jaké to je nemít nic, že sám pocházíš z chudobince a nebýt jeho matky, nebyl by si tam kde jsi teď?“ „Je lepší že to neví. Trisha, matka mi slíbila že mu ona ani otec nic nepoví….“
Žena se nadechla k dalšímu pokusu o to, aby se někomu přeci jen svěřil, když ji vyrušilo zaskřípání dveří. Dovnitř vešla dívka, mohlo ji být tak sedmnáct. Byla oblečená neoblečená. Na sobě kousek látky, která byla na různých místech otrhaná a špinavá, lehký kabátek přes to. Na nohou jakési polorozpadlé botky. Zayn si šokovaně uvědomil, jak moc velká zima ji musí být. Tváře i odhalené části těla měla zčervenalé a třásla se. Nyní však zaraženě pohlédla na ten obraz před sebou.