Damien neváhal a hned poté, co křik přilákal ošetřujícího dobrovolníka, Charlieho a ten odnesl Annabell na ošetřovnu, zamířil k řediteli.
Když ředitele opustil vztek, že si jej dovolil někdo tak pozdě budit, dostavil se vztek na Annabell. „Leží na ošetřovně?“ optal se po několikáté dozorce. „ Včera tu byl jeden muž, Liam Payne. Znáš ho?“ „Jistě. Ví se o něm mnoho špatných věcí.“ Ušklíbl se Damien. „Ano… Zajímal se o Annabell. Dívka dostane nový domov.“ Ředitel se pokřiveně pousmál. Damien přikývl, znamenalo to jen jedno: dívka bude sloužit jako nástroj pro ukojení potřeb muže, o mnoho let staršího než je ona sama.
„Hned ráno zajdeme do domu Malika. Určitě bude rád, že se mu vrátil jeho kabát!“ „jistě pane.“ Damien odešel a ani jeden nepomyslel na to, že dívka opravdu nelhala.
„Zayne, synku. Vstávej. Je tu ředitel chudobince s jedním z dozorců.“ Zatřásla se synovým ramenem Trisha a on neochotně otevřel víčka. Usnul na křesle někdy k ránu. Nemohl usnout, celou dobu přemýšlel nad Annabell. „Chlapečci…?“ „Ještě spí. Nebudeme je budit, dokud to nebude nutné.“ Stočila zrak na dvě tvářičky vykukující z peřiny.
Vytáhl se na nohy. „Obléknu se a hned jsem dole.“ „Počkáme v jídelně.“
Seběhl schodiště a ocitnul se v hale. Z jídelny slyšel hlas matky s otcem a dva další. S kamennou, chladnou tváří vešel. Marně přemýšlel, co mu ředitel může chtít. Stalo se snad něco s Annabell?
„Pane Maliku! Rád vás vidím a -“ „K věci. Tyhle úlisnosti si nechte.“ Srazil ředitele pohledem k zemi. „Jedna naše chovanka, dorazila zpět ve vašem kabátě.“ Podal mu jeho vlastní kabát. Matka i otec si vyměnily nechápavý pohled. Zayn se ani slůvkem nezmínil, že by o něj přišel. „A ta chovanka? Co je s ní?“ zeptal se, naprosto zaražen. Nastalo ticho. On se opravdu zajímá o život cizí dívky?
„No… ona, je tam kam patří.“ „Ptám se znovu, co s ní je?!“ „Jak-jak to myslíte, pane?“ V očích se mu zablesklo, než se kdo nadál, držel ředitele za límec ve vzduchu. „protože znám jeho!“ trhl hlavou k Damienovi a propaloval je oba nenávistným pohledem.
„Kde je to děvče?!“ zopakoval znovu svou otázku. „Na-na ošetřovně.“ Hlesl ředitel a v tu chvíli jej Zayn konečně pustil. Sebral se a zmizel. Hlasité prásknutí dveří oznámilo, že odešel.
„Kam to bude, pane?“ otočil se na něj kočí. „Chudobinec.“ Přesnou adresu udávat nemsuel, každý věděl kde to je. Kočí jen přikývl. Popohnal spřežení a Zayn, skrytý za závěsem vozu se snažil zahnat všechny tragicky končící představy.
Damiena znal. Byl tam od doby, co tam přišel on sám. Věděl, že on nejde pro ránu daleko. Bil kohokoliv, bylo mu jedno, zda je to dítě, dívka či stařena. Zaplatil kočímu a prošel bránou. Rozhlédl se kolem, od té doby co odešel tu nebyl. Nic se však nezměnilo, tedy, ne k lepšímu. Zahlédl rozpadlou lavičku, nespočetl by, kolik času tam proseděl s Katie, kdy mu vykládala pohádky a povídala o svém životě, než se dostala sem.
Šel na jistotu, ani ošetřovna se nikam nepřemístila. Hned za plentou jej do nosu udeřil pach krve, špatně hojících se ran a i mrtvolný zápach, vycházející z jakéhosi provizorního koutku, kde na sobě leželo několik těl.
Charlie, hlavní ošetřovatel se zrovna zvedal od postaršího muže, kterému chyběly obě dolní končetiny. „Bude to dobré, uzdravíte se.“ Slyšel jej, jak dává muži plané naděje. Nemohl se uzdravit, ne v těchto podmínkách.
„Dobrý den.“ Jeho hlas rezonoval v prostoru a připoutal na sebe pozornost několika párů očí. „Dobrý den.“ Hlesl Charlie, překvapen, šokován. „Přejete si?“ „Chci s vámi mluvit, o samotě.“ Dodal, když spatřil jak několik dalších ošetřovatelů se nenápadně přiblížilo. „Jistě, jak si přejete, pane.“ Přešel k němu a společně vyšli na chatrný dvůr. „S čím vám mohu pomoci?“ „Chci jednu dívku, jmenuje se Annabell. Měla by být na ošetřovně.“
„Je mi líto, pane. Už tu není. Ráno ji odvezl jeden muž.“ „Cože? Váš ředitel je v mém domě a trvdil mi, že Annabell je zde!“ „Prosím, nekřičte. Byla tu, nelhal. Ale když odjeli, dorazil pan Payne a dívku odvezl.“ Zayn nemohl nepostřehnout bolestnou grimasu. „Payne?“ hlesl sotva slyšitelně. „Ano, pane. Jste v pořádku?“ podepřel jej, když Zayn zavrávoral. Ne. Nebyl v pořádku. Znal jej, byl to muž, který si čas od času odvezl nějakou dívku, kterou znásilňoval do doby, než zemřela. „Jak jste mohl jej nechat, aby si ji odvezl?“ „Neměl jsem na vybranou, ředitel to nakázal. Myslel jsem, že ji tu nechá uzdravit, ale…“ „Uzdravit? Co ji ten hajzl provedl?!“ „Pane, odpusťte mi mou troufalost. Ale proč někdo jako vy se zajímá o osud Annabell? Nikdy o ni nikdo zájem neprojevil…“ „Protože… Já sám nevím. Záleží mi na ni.“ Ošetřovatel na něj pohlédl s nefalšovaným překvapením. „Co ji Damien udělal?“ „Zbičoval ji. Měla ukradnout váš kabát.“ „Neukradla ho. Dal jsem ji ho.“ „Chlapče,“ najednou v něm Charlie neviděl toho drsného muže. Chlapec mu právě ukázal svou světlou stránku, něco, co by od něj nečekal. „Můžeš jet za Paynem, vykoupit Annabell… Já… Vím moc dobře, co je on zač. Vím co s ní bude dělat. Kdyby nebyla tak zeslábla, vzal by si ji snad hned tady, na místě.“ Zayn se otřásl, bylo to odporné, nechutné, zvrácené. „Je to malá holka…“ šeptl. „Na to on nehledí. Jak má dívka nad patnáct let, je pro něj zbožím.“
Otřesený, znechucený se vydal po svých do města. Ačkoliv na něj kočí čekal, nechtěl se nechat svést.
Když dorazil domů, rozléhal se domem dětský smích. Niall i Harry běhaly kolem pohovky v obývacím pokoji a Louis je honil. Trisha i její manžel to pozorovali s úsměvem. „Synku!“ vyrazil k synovi Yaser. „Co se děje?“ „Musíš mi pomoct!“ zachraptěl a pak, k překvapení všech se pevně k otci přitiskl.
ČTEŠ
Everything has changed
Fanfiction"Sundej masku a buď sám sebou." ... přesně tohle by si mohl říct hlavní hrdina hned na začátku toho všeho, bohužel, nejde to. Jeho pověst jej předchází a každý, kdo ho zná a kdo o něm slyšel si myslí, že ví jaký doopravdy je. Pracně si vybudoval svo...
