Everything has changed

Chapter 12

„Zayn!“ hlas mu přeskočil a on namáhavě polkl. „Co je s ním?“ zašeptala vystrašeně. „Je zpět! Pozor!“ rozběhl se k ni a podepřel ji, vyskočila z postele moc rychle. „Chci za ním!“ Podepřel ji a tak rychle, jak to její stav dovoloval, odvedl ji do bratrova pokoje.
Jen co jej dívka spatřila, rozplakala se. Celou tvář měl od krve, rovný nos byl nakřivo, ret rozražený, stejně jako obočí. Na spánku se skvěla hlubší rána. Prostěradlo pod jeho tělem nasakovalo krev ze střelné rány.
„Odveď ji, Lou!“ nařídila matka, a dál otírala synovu tvář. „Ne! Prosím, má paní.“ Protáhla se kolem služebné a vzala ji zakrvácenou žíňku a sama začala otírat jeho obličej. „Pomůžeš mi?“ přikývla. Trisha propustila zbytek služebných z pokoje a  i Louis musel opustit pokoj. S pomocí Annabell zbavila syna veškerého oděvu a tak něžně, jak jen dokázaly, omývaly to zničené tělo.

„Bude v pořádku.“ Doktor vyskládal na stůl několik lahviček a zahleděl se do tváře rodičů. „Rány se zahojí, kulka je z těla pryč, čelist i nos má srovnaný, jen nevím, jak moc se uhodil. Možná bude mít výpadek paměti…“ „Ale uzdraví se…?“ „Ano, za pár dnů, měsíců. Ta dívka, je rovněž v pořádku, tohle je pro ni,“ ukázal na nějaké mazání. „Na rány, stejně tak to můžete použít na toho malého chlapce.“ Zatímco Yaser zaplatil a vyprovodil lékaře, Trisha se vyčerpaně zhroutila do křesla.

Jen co doktor odešel z pokoje, vklouzla tam Annabell. Ležel tak, jak jej tam zanechala s jeho matkou. Jen s tím rozdílem, že rány měl ovázané a nos s čelistí srovnaný. Váhavě se posadila na kraj postele a zlehka se dotkla jeho tváře. Jemným pohybem jej hladila a přála si jedno; aby se probudil.

„Annabell, pojď jíst.“ Vešla do dveří služebná a tiše k dívce promluvila. „Nechci.“ Odvrátila od ní zrak a opět jej stočila na chlapce. Ztěžka oddychoval a několikrát s sebou prudce škubnul.
„Paní, nechce jíst. Sedí u pána jako tělo bez duše.“ Vešla služebná do jídelny s ustaranou tváří oznamovala, co se děje. Paní se zvedla od připraveného stolu, když se po několika minutách vrátila, držela kolem ramen dívku. Ve spěchu pojedla a s prosbou, zda opět může za chlapcem zmizela. Při večeři se opakovala stejná situace, až Trisha přinutila dívku jít se najíst.
„Holčičko, měla by si jít spát.“ Vešla Trisha do pokoje těsně před půlnocí. „Nechci ho tu nechat…“ hlesla unaveně. Celý den seděla na jednom místě a pozorovala chlapce, co dal všanc svůj život pro ten její. Přeci… Doopravdy nemohl být takový, jak jej svět znal.
Trisha přemýšlela, jen chvíli. „Jdi se převléci, počkám než se vrátíš. přespíš s ním, ano?“ S vděkem ale i s úlekem na ni pohlédla, pak jen přikývla a vyběhla z pokoje. Vrátila se do pár minut, popřála paní dobrou noc a sfoukla svíce. Nechala svítit jen jednu, na stolečku vedle postele.

Probudila ji rána, vystrašeně pohlédla na chlapce. Jeho tvář ozařoval měsíc a v ní měl bolestnou grimasu. Třásl se a na čele mu vyvstávaly krůpěje potu. Natáhla se pro žíňku, namočila ji v lavóru a otřela mu tvář. „Ne!“ zakňoural ze spaní a škubnul s sebou. „Pšššt! Pššš.“ Upustila hadřík do lavóru a naléhavě jej hladila po tváři. Uklidnil se, přestal s sebou házet a jeho dech se zpomalil.
„Annabell?“ zachraptěl a otevřel ztěžká víčka. Do tváře ji vstoupila červeň a odtáhla se. Ležela v těsné blízkosti jeho těla. „“Ne, prosím.“ Zachytil ji a donutil ji k němu znovu přilehnout. „Zůstaň u mne.“ Dotkl se její tváře a lehce ji pohladil. „Zavolám vaše rodiče.“ Šeptla on však zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Nechci. Chci jen tebe, prosím. Neopouštěj mne.“ Otočil se na zdravý bok a zabořil dívce tvář do prohlubně mezi krkem a ramenem. „Prosím, zůstaň.“ Váhavě se dotkla uhlově černých vlasů, on však zavrněl, jako spokojené kotě. Přitiskl ji na své tělo a tak jak mu zranění dovolilo ji pevně objal. Zlehka ho vískala ve vlasech a on usínal.

Tákže, velké díky za hvězdičky (♥) a za to, že vůbec tohle někdo čte =o) Chci se zeptat, jak moc vás tahle povídka baví - tato část je poměrně nudná, vím =D - a jestli máte nějaké, například námitky. Váš názor by mě zajímal, kritika, cokoliv... =o)