Everything has changed

Chapter 9

„Nechápu, jak ji najdeme.“ Hlesl Louis tiše. Aniž by je někdo zahlédl, dostali se až k domu a k jejich štěstí, byla dokořán otevřené francouzské dveře vedoucí do jídelny. „Neodejdu odsud, dokud ji nenajdu!“ zašeptal bratr a prostrčil hlavu mezi závěsy.
Vzápětí ji rychle stáhl a zoufale přiložil prst na ústa. „Stále se neprobrala?“ zaslechli hlas onoho muže. „Ne pane. Eleanor u ni před chvíli byla, stále spí. Je zesláblá.“ Payne nespokojeně mlaskl. Jeho tužby rostly a vlastně, nic mu nebránilo si jí vzít, zraněnou, zesláblou… To by ovšem nesměl tak moc milovat ty chvíle, kdy se mu dívky bránily. „Hlídej ji, pokud se vzbudí, chci aby si mi ihned přišel říct.“ „Jistě pane.“ Payne odešel a Zayn odtáhl slabě závěs. Spatřil prošedivělého muže, jak vrtí hlavou. „Co jsi mu řekl?“ jemný, ženský hlas způsobil Zaynovi málem infarkt. „Že spí. Mám ji hlídat, jakmile se probudí, máme mu dát vědět.“ „Stále je vzhůru, teď jsem u ní byla. Má strach usnout. Ale… Je strašně zesláblá a pokud nedorazí doktor, aby ji ošetřil rány odborně… Tak nevím. Měnit obvazy nepostačí.“ „Jdi spát. Je pozdě. Zůstanu u jejich dveří, pro dnešní noc se ji nedotkne.“

„Vypadá to, že s tím nesouhlasí.“ Šeptl Louis, když se pokoj zahalil do tmy a jediné světlo vycházelo z dohasínajícího krbu. Konečně se mohli pořádně nadechnout. Společně se vmáčkli do nejzazšího koutku za závěsem ve chvíli, kdy správce zavíral dveře. „Ale aspoň víme, že má pokoj jen pro sebe.“ „Jdeme?“ zašeptal Zayn o další půlhodinu později. Dům se kompletně zahalil do ticha a dřevo v krbu též dopraskalo. Tiše se kradli podél zdí, s bušícím srdcem nakukovali za rohy a konečně se dostali ke schodišti. Hned první schod prudce pod Zaynovou váhou zapraskal. Zbledl a ztuhl. Když se ujistili, že mohou pokračovat, po špičkách vyšli schodišti, připadalo jim nekonečné.
Taktak strhl bratr bratra zpět za roh. „Pozor!“ ukázal Louis rukou do odrazu zrcadla. Před těžkými dveřmi seděl na křesle správce, vedle sebe na stolečku měl položenou svíci, která pomalu dohořívala. „Myslíš, že spí?“ „Ještě počkáme.“ Opřeli se o zeď a vyčkávali. Místo bylo velmi riskantní. Kdokoli se mohl na chodbě objevit a ztropit povyk. Štěstí jim však přálo, vyčkávali déle jak hodinu, slyšeli jak těžké hodiny v hale oznamují druhou hodinu ranní.

„Bojíš se?“ hlesl Louis, když Zayn opět vystoupal na nejvyšší schod a opatrně vystrčil hlavu. „O tebe a o Annabell… Slib  mi něco!“ otočil se a pohlédl na Louise s vážnou tváří. „Oba víme jaký je Payne hajzl. Pokud se něco semele, chci aby si vzal Annabell a vypadl odsud, musíš,“ chytil jej za ramena „Musíš ji odsud dostat. Já si sám nějak poradím.“ „Nenechám tě tu! Payne je hajzl, víš že mu bude jedno čí jsi dítě.“ „Loui, prosím! Slib mi, že Annabell ochráníš ať se děje cokoli!“ Poraženecky modrooký přikývl. Se srdcem, bijícím v krku mířil podél zdi po chodbě. Svíčka dohořela a jediné co osvětlovalo prostor byl měsíční svit, pronikající těžkými závěsy v oknech.  Ještě pár kroků a budou u dveří. Konečně! Tiše, aby ani klika necvakla otevřel Zayn dveře a postrčil před sebe bratra. Ten ihned vyrazil k posteli, usazené veprostřed pokoje.

„Kdo jsi?!“ dívčí hlas zněl vystrašeně. „Louis, neublížím ti, neboj se.“ Jak Zayn zaslechl její hlas, dovřel dveře a přesunul se k posteli. „Pane?“ hlesla šokovaně. „Pšt! Dostaneme tě odsud. Jsi v pořádku? Neublížil ti?“ protáhl se kolem Louise a bez váhání vzal její tvář do dlaní. Okamžitě se rozplakala a zavrtěla hlavou. „Už je dobře, pšt. Neplač.“ Louis s pokleslou čelistí pozoroval bratra, jak k sobě tiskne to chvějící se tělo a stírá slané perly z dívčiné tváře. „Vypadneme stejnou cestou, jakou jsme přišli.“ Otočil se Zayn na bratra a ten přikývl.
Pustil dívku, sundal kabát a zabalil ji do něj. Vzal ji do náruče a Louis zamířil ke dveřím. Sotva však udělal dva kroky, dveře se otevřely a v nich stál rozespalý správce.