Everything has changed

Chapter 11

Výstřel jej ochromil. Cítil jak se mu kulka zavrtala někam pod pravou lopatku. Zachraptěl, klesl na kolena a z posledních sil zvedl hlavu, viděl jak jeho bratr i s dívkou mizí ve tmě, slyšel její nářky, ať jej tam nenechávají  a pak omdlel bolestí.
Probral se na pár sekund ve chvíli, kdy jej někdo surově vláčel za poraněnou ruku po trávě směrem k domu, opět upadl do bezvědomí. Následně se probral v domě. Ležel vedle mrtvoly správce, mezi dveřmi vzlykala služebná a pozorovala správcovo tělo. Cítil jak jeho oblečení nasakuje správcovu krev, střelná rána do hlavy způsobila masivní krvácení a on teď ležel v tratolišti cizí krve, kam se přidávala i jeho. Pravá strana těla jej pálila, štípala, řezala. Způsobovala mu nesnesitelnou bolest, kterou však odmítal dát najevo.

„Otec tě nenaučil, že cizí majetek je cizí a že se na něj nesahá?!“ surově jej kdosi popadl a posadil do tvrdého křesla naproti pánovi domu. „Myslím, že vás to také nikdo nenaučil. To děvče vám nepatří!“ „Zaplatil jsem za ni, je moje.“ Pousmál se zlověstně. Mladý Malik však zavrtěl hlavou. „Nepatří vám. Je jedno, kolik jste za ni zaplatil.“ „A komu tedy patří? Tobě?“ div se nerozesmál. „Bude patřit tomu, komu bude chtít!“ zavrčel Zayn a pokusil se zvednout. Byl sražen rukou muže, co stál za ním. Sykl bolestí a zhroutil se zpět. „Mám pocit, že mít v sobě kulku není příjemný pocit. Dost krvácíš, hochu. Myslím, že potřebuješ doktora. Bohužel, nemám to srdce budit svého doktora, aby přišel ošetřit obyčejného zloděje.“ Pobaveně se rozesmál a sledoval, jak se z tváře chlapce vytrácí barva. „Můj otec to jen tak nenechá.“ „Podle vřískotu, co ztropila ta malá coura předpokládám, že nikdo tě hledat nebude. Myslí si, že jsi mrtvý a to také budeš. Dávám ti dnešní noc a doufej v to, protože jestli budeš ráno žít, ukončím tvůj život sám!“ O několik minut poté e ocitl v jakési chladné, kamenné kobce. Muž, co jej vedl s ním nemilosrdně hodil o zem poté, co mu přerazil nos i s čelistí. Uhodil se hlavou o kamenný výčnělek a začal ztrácet další množství drahé tekutiny.

„Pane,“ vešel mladý hlídač do místnosti ve chvíli, kdy se muž vrátil ze sklepů a vyřizoval pánovi, co se dole stalo. „Je tu pan-pan Malik.“ Payne se pousmál a přikývl. „Kde je můj syn?!“ zahřměl, jen co vešel. Se znechucením odvrátil tvář od mrtvoly na zemi a přitom, s radosti shledal že to není jeho syn. „Odkliďte ho.“ Aniž by hnul brvou, vytáhl se Payne na nohy a zamířil do jídelny.
„Tvůj syn? Brandy?“ ukázal na sklenici. „Ne? Tak ne…“ Nalil sám sobě sklenku do plna a otočil se zpět. „Tvůj syn mi dnes ukradl mou hračku.“ „Vzal si to, co bylo jeho!“ „Jeho? Ale, že by mladý Malik měl nějaké city? A ještě ke všemu k takové cuchtě?“ „Kde je můj syn?!“ zoufalství v jeho hlase se projevilo a Payne se zeširoka usmál. „Tvůj syn je zraněný, hodně zraněný. Bohužel, k tvé smůle, tohle je můj dům a bez velitele Beckera a dalších osob, nemám povinnost ti cokoliv říkat. Odejdi!“ „Jestli mu nějak ublížíš…“ „Pochybuji, že přežije dnešní noc. Nebudu muset na něj ani sáhnout.“ Zatrylkoval a otočil se k němu zády. 
Yaser měl chuť vzít zbraň a zastřelit jej, doslova mu Payne svá záda nabídl, nicméně, dům byl plný osob chránících ho. Nevyvázl by on, ani správce bez úhony a on potřeboval zachránit syna. Vyrazil z domu s bolestnou grimasou, vyšvihl se na koně. „Becker?“ optal se správce, pán přikývl.

Po několika úmorných minutách se mu přestala hlava točit, krvácení z rtů, nosu i ze spánku ustalo. Pokud nehýbal paží, nekrvácel ani z rány po kulce. S opíráním se o zeď vytáhl se na nohy a rozhlížel se kolem. Jako jediná možnost úniku se jevilo okno, bylo úzké ale zvládl by se jim protáhnout, kdyby ovšem nebyl tak zesláblý. Okno bylo velmi vysoko a vyšplhat k němu se v jeho stavu zdálo nemožné. A i kdyby k němu vyšplhal, jakou měl jistotu že není zajištěné?
Sjel zpět na zem a setřel si zaschlou krev z obličeje, částečky se z něj drolily a spolu s nimi strhl i zaschlou ranku na spánku a obnovil krvácení. S klením a za pomocí zubů urval z košile cár látky a přiložil jej na hlavu.

Začínalo se mu chtít spát. Z posledních sil myslel na Annabell a Louise. Jsou v pořádku? Dorazili domů? Nechytil je a nevězní je někde tady? Napadala ho spousta myšlenek a představ. Hlava těžkla, víčka se začala zavírat. Zapřel hlavu a nechal spánek ať jej polapí.
„No tak hochu, vzbuď se, Kriste. Slyšíš!?“ cloumal mu někdo s poraněným ramenem. S bolestí rozlepil víčka, rozpoznal služebnou, kterou viděl vzlykat nad tělem správce. „No konečně, na napij se.“ Přiložila mu k ústům pohár s vodou, hltavě se napil. „Neměla by jste tu být. Jestli to Payne zjistí, zabije vás!“ „Zabil mi muže synku, nemám proč žít dál. Pojď, udržíš se?“ s její pomocí se vytáhl na nohy, pomalu s ním vyrazila ke schodům. „Jak jste se sem dostala?“ zašeptal, když spatřil jak betelný byl zámek na dveřích. „Nejsi první koho tu Payne vězní. Ne všechny jsme mohli dostat ven, ale alespoň něco k jídlu jsme jim donést mohli. Manžel hrál jednou s tím, co tě tak zřídil karty, on opilí usnul, pak jen stačilo obtisknout zámky do mokrého mýdla a nechat si je vyrobit.“ Vyšli na schodiště. Cítil, jak v ženě buší srdce, měla příšerný strach a dávala všanc svůj život, aby jeho zachránila. „Byl tu tvůj otec, hledal tě.“ „Kde je teď?“ zašeptal Zayn vysíleně. Těch několik schodů jej zmohlo a jeho tělo začínalo stávkovat. „Payne ho poslal pryč, bez velitele policistů tu tvůj otec nic nezmůže.“ „Alespoň mu neublížil.“ Opět se rozkrvácel.  „Proč mi vůbec pomáháte?“ „Šeptl, dorazili k hlavním dveřím. „Zachránil jsi to děvče, ukázal si svou pravou tvář.“ Pousmála se na něj vstřícně. „Nejsi takový, jak si o tobě všichni povídají a… Připomínáš mi mého syna.“ „Kde je? Váš syn.“ „Zemřel…“ „Je mi líto. Jak…?“ „Tak jak si málem zemřel ty. Pokusil se zachránit odtud jednu chovanku…“ Do očí ji vstoupily slzy. Začínalo se rozednívat, když se ocitnuli u plotu, měl pocit, jako by ušel několik set kilometrů. „Musíš se přes to dostat,“ ucítil jak mu paži omotává nějakým pevným pruhem látky. „Dostaň se domů, jak nejrychleji můžeš.“ „Nemůžete se tam vrátit. Zjistí, že jste mi pomáhala!“ „Jsem už stará hochu, můj život byl krásný, jestli mi vezme život, setkám se znovu s Alexem a Michaelem.“ Pousmála se. „Dávej na tu dívku pozor.“ Křižek na čelo a její rty se zlehka dotkly chlapcovi tváře. „Lez, synku.“ Zachytil se zdravou rukou mříže, náhle se však otočil a pevně ji objal. „Děkuju, děkuju za vše!“

Seskočil do trávy, po těle mu stékaly krůpěje potu, dávala se do něj zima. Dostat se přes jej stálo mnoho sil. Rozhlédl se kolem, jo, tam někde musí být jeho kůň, pokud…. Pokud jej Loui nevzal s sebou nebo jej nenašel někdo z Paynových mužů. Zahleděl se na služebnou, ta rychlím krokem mířila do domu a větvičkou ze smrku za sebou zametala stopy ve sněhu. Rozhodl se pro to samé.
Když spatřil koně, ze srdce mu spadl obrovský  balvan. Kůň zaržál a tlamou narazil do poraněné ruky, sykl, chytil opratě a vyhoupl se nahoru. „Domů, Flashi.“ Zabořil tvář do hřívy a nechal koně udávat tempo. Ten jako by tušil co se děje, hnal se s větrem o závod. Zdravou rukou se chlapec z posledních sil pevně držel, jinak by jej Flash shodil.
Když kůň zpomalil, zvedl Zayn hlavu, blížil se ke stájím. Z nich slyšel šum a hlahol čeledínů. „Flash? Kde je Flash? Pán nás zabije! Jak jsme mohli přijít o jeho koně!?“ zakřičel jeden z nich uvnitř stáje. „Vzal si ho pán.“ Oznámila mladičká služebná a podala jednomu z koní jablko. „Je pravda co se povídá?“ „Co myslíš?“ otočila se na pacholka. „Že se pokusil včera zachránit nějakou dívku od toho násilníka a sám tam zůstal, zatímco ona je zde?“ „Je.“ Šeptla dívenka. „Nikdy bych to do něj neřekl, vždyť… Podle jeho chování…“ Služebná jen trhla ramínky a vyrazila ze stájí.

Vyšla a zbledla. Pán právě seskakoval z koně, který se sotva držel na nohou. „Pane,“ zachraptěla. „Pane!“ její hlas nabil na síle a ona se rozběhla ke chlapci. Ze stáji vyrazilo několik čeledínů. Dívčina jej podepřela a on se o ni s vděkem opřel. „Annabell, kde je?“ pohlédl dívce do očí a ztratil vědomí.

Čeledíni přebrali chlapce a odnesli jej do domu ve chvíli, kdy dorazil pán domu se správcem a velitelem Beckerem. I přes nevoli pana Malika, musel Becker vyslechnout dívku. Ani argumenty, že jeho syn může už být mrtvý nedonutili velitele pozměnit postupy.
V domě nastal ruch, otec si přebral syna a odnesl jej za pomoci správce do jeho pokoje, matka i služebné se kolem něj ihned seběhly, velitel Becker mířil pro lékaře. Louis, ke kterému přiběhla mladičká služebná běžel do pokoje pro hosty, kde v lůžku odpočívala Annabell a k ní se tiskli chlapečci.