Everything has changed

Chapter 2

Několikrát zaraženě zamrkala. Opravdu ji nešálí zrak? Opravdu sedí na posteli s ženou, co ji vychovala syn jednoho z nejbohatších mužů v zemi? Opravdu tam sedí sám Zayn Malik? Chlapec s tváří i duší muže? Ten, na kterého se bojí pohlédnout většina mužů, daleko starších než on je sám. Ten, kterého pozoruje ne jedna žena a dívka? Muž, který svým pohledem dokáže spálit cokoli na prach. Muž u kterého klesáte na kolena a žádáte o odpuštění, když do něj nedopatřením jen vrazíte? Tentýž muž tu teď sedí, v nuzných podmínkách a nechává k sobě tisknout otrhanou ženu…?

„Omlouvám se!“ hlesla dívka a zaraženě couvala zpět. „Holčičko!“ vztáhla k ní však žena ruce. Oslovená váhala. Co dělat? Nejistě pohlédla na ženu v chlapcově náručí. „Pojď, holčičko.“ Zašeptala unaveně. Přistoupila k posteli a klekla na kolena. „Jak se cítíš?“ zašeptala dívka a stejně jako Zayn i ona přivřela oči když ji žena začala hladit po tváři. „Už je mi dobře.“ Pousmála se a opět se rozkašlala. Dívka jako v transu hleděla jak on, muž s chladným srdcem ji ustaraně nazvedává a opět ji přikládá k ústům sklenici.
„Budu muset jít.“ Jeho hlas, hluboký a drsný, se ji vryl do všech částí mozku. „Je pozdě. Nechci aby šla Annabell sama, doprovoď ji.“ Ženin hlas byl jako pohlazení letním vánkem. „To-to ne. Jsem zvyklá. Nic se mi nestane, Katie. Zvládnu to. Ostatně, chci tu ještě s tebou být.“ Třásla se jako osika. To snad Katie nemůže myslet vážně! K tomu, aby dívku doprovodil se nevyjádřil, ani slůvkem či nějakým pohledem. Pevně ženu objal a s příslibem, že se zítra opět zastaví odešel z domečku.  Ani jedna z nich netušila, že hned za dveřmi se usadil na dřevěnou lavici, stáhl si klobouk více do čela a potlačoval slzy.

„To…To byl pan Malik?“ hlesla Annabell nechápavě a usadila se na místo po chlapci. „Co tu dělal?“ Ledový průvan pootevřel chatrná dvířka a zmíněný za nimi se napjal. Slyšel moc dobře její dotaz.
„Nepřísluší se mi, říkat ti tajemství jiných.“ Pousmála se Katie a pevně stiskla drobnou dlaň dívky. „Holčičko! Co je Kriste tohle?!“ vykřikla náhle a s úlekem pozorovala červený pruh táhnoucí se od zápěstí až po loket. „To-to nic není.“ Pokusila se ruku stáhnout zpět, no Katie nechtěla. Pevně její dlaň stiskla a se slzami v očích hladila pruh, který mohl udělat jen jediný nástroj – bič.
„Kdo ti to udělal?“ „Dozorce.“ hlesla dívka tiše. „Niall a Harry se vrátili před chvilkou. Nějaký učeň švihl Niallerka bičem! Popadalo mu nějaké pečivo a chlapci jej posbírali… Končila mi směna, čekali a Harry mi ihned mezi dveřmi podal kousek rohlíku. Dozorce jej viděl a chtěl jej uhodit…“ Po tváři se ji kutálely slzy. „Kde jsou chlapci teď?“ šeptla Katie. Podle hlasu poznala Annabell jak moc je unavená. „Uložila jsem je, měli by už spát.“ „Niall?“ „Bude v pořádku. Přes zádička má pruh, ale zahojí se mu to. Pokud se tam nedostane nějaká infekce…“ zašeptala s bolestí v hlase. „Holčičko…“ zašeptala Katie a unaveně ji opřela hlavu o hruď. „Je mi to tak moc líto. Chtěla bych tobě i chlapečkům pomoci, ale nevím jak.“ „Zvládneme to. Nějak… Hlavně se ale musíš uzdravit. Charlie říkal na ošetřovně, že se za tebou zítra přijde podívat. Zbyly mu nějaké léky, zkusí ti je dát.“

Zbytek Zayn nevnímal. Unaveně opřel hlavu a zeď domu a utápěl se ve vlastních myšlenkách. Ta dívka, Annabell, musela být z chudobince. Jak by taky ne. Její oblečení tomu napovídalo. „Pocházela ze stejných podmínek jako on. A Katie, musela ji vychovat. V myšlenkách se dostal až ke vzpomínce na svou opravdovou rodinu. Z otce si skoro nic nepamatoval, jen uhlově černé vlasy a strniště po tvářích. Občas, když nemohl spát vybavil se mu jeho smích, když si s ním hrával, když jej vyhazoval do vzduchu a smál se jemu, malému Zaynovi jak piští strachem i nadšením. Z matky si pamatoval víc. Její vůni, hlas který mu zpíval přes usnutím. Doteky, když jej hladila a tiskla jej k sobě. Rty, které ho líbaly, oči, co hřály pokaždé, když se do nich podíval. Rozepl kabát a zajel štíhlými prsty pod košili. Na hrudi jej studil křížek. Dostat jej právě od matky, v den, kdy naposledy vydechla a on dosáhl pěti let. Otce mu zabil výbuch v kamenolomu a matka zemřela několik měsíců na to. Trpěla souchotinami a ztráta manžela ji zničila. Od té doby měl jen Katie. Ujmula se ho, když jej přivedl nějaký muž k bráně chudobince. Byl tomu rok co se o něj začala starat, když bránou vešla nádherná žena s tmavovlasým, vysokým mužem a mířili rovnou k ředitelce.
On i další děti museli poté nastoupit do řady a žena mezi nimi chodila. Netušil co se děje a chtěl jít zpět za Katie. Ta se na něj však jen smutně pousmála a očima ho nutila zůstat na místě. Když se před ním žena zastavila, vzala jej za bradičku a něžně pohladila. „Jeho chci.“
Ředitelka vzala jej i ženu s mužem zpět, do svého pokoje. Tam Zaynovi  vysvětlila o co jde. S radostí běžel za Katie, pochlubit se. Vždy mu říkala, že jednoho dne přijde někdo, kdo si jej zamiluje a on pak dostane nový, krásný život. Tak se i stalo, hned ten den opustil brány chudobince a ocitl se v obrovském domě. Najednou měl svůj pokoj, své hračky… rodiče.
Když byl starší, nedalo mu to, aby se nezeptal. Proč on a proč vůbec chtěli dítě z takového prostředí.
„Viděla jsem tě jednou před naším domem. Prosil si o kousek chleba. Služebná ti donesla celou ošatku a ty si poděkoval a i s tím utekl mezi ostatní. Zaujal si mne. Byla jsem tebou fascinovaná a… Já děti mít nemohla…“ „A co Loui? Narodil se přeci až…“ „Až když jsme oslavili tvé šesté narozeniny. Asi Boží záměr, synku.“ Trisha, matka, se na něj pousmála a lehce jej pohladila po tváři a poté… Vzala Louise a šla si s ním lehnout.
Ne, nemohl ji zazlívat, že vlastní dítě má raději. Nebýt ni a jejího muže, byl by stále na ulici. Ale to bylo naposledy, co jej pohladila. Kolik mu bylo? Devět? A Loui? Jeho bratr? Dal by za něj život ačkoli to nedával najevo. Nedokázal to. Neuměl milovat, jedinou lásku co kdy ke komu cítil byla právě Katie. Na lásku k rodičům si nepamatoval. Miloval je, to věděl ale nevěděl, proč teď už to neumí. Dokonce ani Perrie, dcera matčiny dobré přítelkyně v něm nedokázala ten cit vyvolat. Věděl proč, ona nebyla pro něj, věděl to i Louis. Ale… Za nic na světě by to nepřiznal.
Nevybudoval  si masku chladného muže proto, aby ji teď zahodil. Stiskl si kořen nosu a semkl víčka. Už nemohl, cítil jak se mu po tváří kutálí slzy. Jedna za druhou a smáčí mu košili. Dveře zaskřípaly a otevřely se. Stálo v nich to děvče. Úlekem pootevřela ústa.