Zvedl k ni zrak. I přes to v čem byla oblečená a nebyla umytá, byla krásná. Viděl, jak se ji panenky šokem rozšířily. V duchu si vynadal do debilů a otřel si uslzené tváře. „Jak ji je?“ „Spí.“ Zašeptala dívka a chtěla se kolem něj protáhnout, skoro se ji to povedlo, když náhle… „Au! Pusťte. Nikomu to nepovím!“ zakňourala, když ji pevně stiskl za zápěstí a přitáhl k sobě. Věděl o čem mluví, o jeho slzách. Slzách Zayna Malika, muže, který nikdy nehne ani brvou.
„Odkud ji znáš?“ „Odkud ji znáte vy?“ zarazila se. V jeho očích se zablesklo. „Odpusťe!“ Než stihl cokoli říct, dívka klečela na kolenou ve sněhu a prosila o odpuštění. „Vstaň, no tak.“ Pomohl ji zpět na nohy a cítil, jak se třese. Nevěděl, zda zimou nebo jeho přítomností. Dívka však měla jasno. Nikdo, nikdy se k Zaynovi nesměl přiblížit. A teď? Třese se takřka v jeho náručí. Aniž by ji odpověděl, nebo se dočkal odpovědi na svou otázku, stáhl si kabát a přehodil ji přes její skoro odhalená ramena. „Co to děláte?“ zašeptala překvapeně. „Je chladno.“ „Nastydnete!“ pokusila se stáhnout si jeho kabát a vrátit mu jej, on ji však zarazil. „Víš kdo jsem?“ Dívka přikývla. „Tak zajisté moc dobře víš, že není vhodné mi odporovat.“ Vyděšeně na něj pohlédla. „Neboj, neublížím ti.“ Dodal a odhrnul ji z tváře pramen tmavých vlasů a zastrčil ji jej za ucho. Sám netušil, proč to dělá. Něco jej k ni táhlo, jen nevěděl co.
„Jak se jmenuješ?“ znal její jméno, jen… Nevěděl jak jinak navázat konverzaci. „Annabell.“ Zašeptala. „Vím kdo jste vy. A… A nesluší se, aby někdo jako vy byl viděn s někým, jako jsem já.“ Pokračovala, když se nadechl. „Jsi pěkná rozumbrada, víš to?“ pousmál se. On se pousmál! V jeho ostře řezané tváři zasvítili na chvíli bílé zuby a jeho tvář se pozměnila. Najednou nebyla plná chladu.
„mu-musím jít.“ Vymanila se z jeho sevření, v následující minutě po ni zbyl jen otisk botek ve sněhu a on držel opět jen svůj kabát.
Až doma, u sebe v pokoji si uvědomil, jak hloupě se zachoval. Teď ta holka půjde a všude bude vykládat, jak ji dal svůj kabát, držel ji a kdo víc o ještě. Ze vzteku udeřil do zdi. Klouby se ihned ozvaly bolestí a rána přilákala jeho bratra. „Děje se něco?“ nakoukla do dveří tvářička ve které byly usazené dvě modré perly. „Ne, Loui. Jsem v pohodě.“ Opřel o zeď obraz, který spadl a opět, jako už kolikrát ukázal bratrovi záda. „Jestli si chceš promluvit…“ začal Lou opatrně. „Vypadni!“ zavrčel však jeho bratr a on s výrazem spráskaného psa opustil jeho pokoj.
Nerozuměl co se děje. Když jeho bratr přišel odkud si, měl ve tváři jiný výraz, než na který byl zvyklý. Aniž by volal služebnictvo, udělal si čaj a Lou by přísahal, že zahlédl jeho úsměv, když se zahleděl z okna. Ovšem, to mu nemohl přiznat. Zayn se nikdy neusmívá. A hlavně, kdyby Zayn věděl že jej špehoval, dostal by jednu do zubů. Marně uvažoval, jestli zná ještě někoho tak vznětlivého jako je Zayn.
„Bell, kde jsi byla?“ zašeptal jemný hlásek malého chlapečka. Shodila si z ramen rozervaný kabátek a vlezla pod tenkou deku za chlapečkem. „Byla jsem u Katie, proč nespíš?“ „Harry se roztahuje!“ našpulil uraženě pusinku, kterou mu jeho sestra následně zacpala. Dozorce právě procházel kóje a bylo dávno po večerce. Kdyby je zaslechl, ublížil by chlapečkovi a to ona nechtěla. Raději vezme každou ránu na sebe.
V ní samotné byl jen kousek srdce, když se plazila pod rozbořenou zdí, která ohraničovala území chudobince a zbytek Londýna. Po špičkách se dostala do hromadného pokoje pro dívky a jejich sourozence. Dva malí chlapečci leželi na posteli a vypadalo to že spali. Bohužel spal jen jeden. „Nemůžu ležet na zádech, bolí to.“ Zašeptal, když dozorcovo světlo zmizelo. „Pojď.“ Položila se ona sama na záda a chlapeček se položil na ni. „Spinkej broučku, ráno to bude bolet mnohem méně, uvidíš.“
ČTEŠ
Everything has changed
Fanfiction"Sundej masku a buď sám sebou." ... přesně tohle by si mohl říct hlavní hrdina hned na začátku toho všeho, bohužel, nejde to. Jeho pověst jej předchází a každý, kdo ho zná a kdo o něm slyšel si myslí, že ví jaký doopravdy je. Pracně si vybudoval svo...
