Everything has changed

Chapter 10

„Co tu... Jak… Kdo jste?“ zíral na ně, a nebyl schopen doříct ani jednu otázku. Ačkoliv správce nevypadal, že je mu osud dívky lhostejný, Zayn položil dívku do bratrova náručí a narazil muže na zeď. „Co to děláš?!“ hlesl ztěžka. Zaynovi štíhlé prsty sevřely jeho krk a omezovaly přísun vzduchu. „Ne! Pusť jej, prosím!“ zaslechl slabý hlas. Uvolnil sevření, stále jej však držel naraženého na zdi. „On je hodný!“ Annabellina ruka se pokoušela oddělat tu jeho.
„Hochu,“ zalapal správce po dechu, když jej konečně pustil a ochranitelsky sevřel Annabell v náručí a bratra chránil zády. „Kdybych chtěl, aby se ji něco stalo, už dávno by Payne věděl, že je vzhůru.“ „Já…“ nenacházel Zayn správná slova. „Omlouvám se… Prostě…“ Správce jej umlčel zvednutím ruky. „Nic se neděje. Na tvém místě, choval bych se stejně. Jen, jak jste se sem pro boha dostali?“ „Dveře do jídelny.“ Pokrčil Lou ramena, jako by to nic nebylo. „Sám jsem je zavíral…?!“ „Stihli jsme proklouznout dřív.“  Správce jen zavrtěl rameny. Skrz nedovřené dveře zaslechly šramot a kašel. „Vrať ji do postele, ihned! A schovejte se!“ Stihli to tak tak. Oba společně zajeli pod postel a ani nedýchali. Do místnosti vstoupil sám Liam Payne. „Co se tu děje?“

„Nic pane. Křičela ze spaní, asi zlý sen.“ Zahrál správce ustaranou tvář a dívku přikryl až po bradu. „Stále spí.“ „Už by se mohla probrat. Ta ušmudlaná zrzka už dokončila boj.“ Zašklebil se a správce se otřásl. „Chcete říct že - “ „Ano, ráno zavolej zřízence.“ Vyšel rázným krokem z pokoje.
Ani se nehnuli, dokud jim správce nedal pokyn. „Pomůžu vám odsud, honem!“
Vyrazil napřed, za ním Zayn s dívkou a jako poslední Louis. „Děkujeme!“ zachraptěl Zayn. „Neděkuj, ještě nejsi v bezpečí. Nevím jak bude pán řádit, až se to dozví. Bude lepší, když se děvče nebude moc ukazovat.“ Otevřel dveře od jídelny a oni vyběhli do tmy.

„Myslel jsem, že víš že já neposlušnost trestám!“ správce zavřel dveře a skrze skleněnou výplň pozoroval tři mizící těla. Hlas pána jej vyděsil do morku kostí. „Tu holku chci živou, ty dva klidně zabijte!“ kolem správce prolétli jako stíny členové ochranky a hnali se do tmy. „A ty… Jsi si vědom, že trest tě nemine?“ „ano, pane.“ Otočil se čelem, pohlédl do hlavně pušky a pak… tma.

Výstřel rozezvučel okolí sídla. Trojice co právě doběhla k bráně vystrašeně zastavila. „To-to byl výstřel?“ „Lez!“ pobídl bratra Zayn, chytil jej za boky a beze slova ho hodil na mříže. Chytil se a začal šplhat. „Drž se u Louise, ano. Ať se děje cokoli. Zvládneš to.“ Vzal její tvář do dlaní, když viděl jak se vyděšeně dívá na tu vysokou zeď, zatímco Louis z druhé strany seskakoval do trávy. „Říkáte to, jako by jste tu zůstával!“ „Támhle jsou!“ zahřměl čísi hlas. „Pospěš si!“ pomohl ji několik metrů, pro ni nepochopitelným způsobem se ji povedlo přelézt z jedné strany na druhou a nechat volně spadnout své tělo do Louisovi náruče. Kolem hlavy jim prosvištěla kulka. „Běž!“ zahřměl Zayn na Louise a ten, s bolestí v očích zmizel i s dívkou ve tmě. „Nemůžeme ho tu nechat!“ vykřikla zoufale. Padl výstřel a nastalo ticho. „Musíme se vrátit!“ rozplakala se zoufalstvím. „Je raněný!“  „Slíbil jsem, že tě ochráním!“ násilně ji stiskl, vysadil na svého koně a donutil jej ke trysku.

Po úmorné cestě, kdy dívka plakala a Louis se strachem očekával svištící kulky dorazil domů. Nechal koně u stáje a s dívkou ruku v ruce se rozběhl do domu. „Otče! Matko!“ zakřičel co se mu síly stačily. „Chlapče, co se děje?“ vyšel z pokoje na chodbě správce. „Kdo je to?“ „Otče! Matko!“ zařval Louis znovu, nechal dívku na místě a rozběhl se do patra. Jeho křik vzbudil většinu služebnictva.
„Synku! Co se děje, co křičíš?“ vyšel Yaser z ložnice a zděšeně pozoroval synovu tvář. Byla bezkrevná, modré oči vyděšeně rozevřené. „Co se děje, Loui?“ vyšla na chodbu i Trisha.

„Zayn! Postřelili ho nebo zabili. Já nevím!“ zaúpěl. „ O čem to mluvíš?“ zalapala Trisha po dechu. „Nechtěl čekat do večírku! Byli jsem u Payna… Pro Annabell.“ Yaser se zapotácel a Trisha rozplakala. „Paní! Ta dívka!“ zazněl zespoda výkřik služebné. Lou se rozběhl zpět ze schodů, následován matkou. „Omdlela. Odneste ji do nějakého pokoje, ihned!“

Zatímco Trisha a několik služebných byly u dívky, Yaser seděl u krbu se synem a podrobně se jej vyptával na to, co se u Payna stalo. „Byly otevřené dveře do jídelny, proklouzly jsme jimi, než správce zavřel. Pak jsme počkali, než jsme měli jistotu že celý dům spí. Jenže, u Annabell v pokoji nás vyrušil správce, ale pomohl nám. Payne se probudil a přišel se podívat co se děje, správce lhal, že měla noční můry a on zase odešel. Ještě ale předtím řekl, že by se už mohl probrat, nějaká předchozí dívka zemřela.“ Otřásl se, nadechl a pokračoval. „Správce nás pustil tak jak jsme přišli. Doběhli jsme k místu, kterým jsme se dostali na pozemek a padl výstřel. Vycházel od domu, Payne jej musel zastřelit. Zayn mě pak chytil a vyhodil na mříž, hned poté to udělal s Annabell, někdo zakřičel, že nás vidí a pak… Annabell přelezla oplocení a Zayn… Musel jsem odejít, přísahal jsem mu že ji ochráním. Pak padl výstřel a nastalo ticho.“ Po ostře řezané tváří se kutálely slzy. „Omlouvám se.“ Zachraptěl zničeným hlasem. „Slíbil jsi bratrovi, že ochráníš to děvče. Slib jsi dodržel. Jdi si lehnout, synku.“ „Tati…“ „Jdi si lehnout.“

„Je u ni Jackie. Pláče a dává vinu na sebe. Yasere, co když je Zayn…“ Trisha se rozplakala. „Dokud nebudeme mít jistotu….“ Přitáhl ji do svého náruče a pevně objal. „Pane, nachystal jsem koně.“ Dorazil správce, na rameni se mu houpala puška a by převlečený do jezdeckého. Yaser přikývl. „Zůstaň s tou dívkou, a kontroluj Louise. Dává si to za vinu…“ S těmi slovy odešel.

Trýznil koně, nutil jej k šílené rychlosti, strach o syna mu ochromoval mysl. Teď mohl dát konečně najevo svůj strach. Správce se držel několik metrů za ním, jeho slzy neviděl. U sídla, před hlavní bránou stál zapřený hlídač. „Kdo jste?!“ zahřměl a namířil hlaveň pušky na příchozí.
„Yaser Malik! Skloň tu pušku, ještě se zraníš! Chci mluvit s tvým pánem.“ „V tuto dobu? Zbláznil jste se?!“ chlapec, sotva dvacetiletý se hrdě napřímil. „Dobře ti radím, dej Paynovi vědět kdo přišel, jinak dobře neskončíš!“ přiložil správce ostří dýky na tenkou kůži krku. „Po-pojďte se mnou.“ Zalapal vyděšeně po dechu a otevřel bránu.