Everything has changed

Chapter 5

Konečně ji pustili dovnitř. Na zemi, kousek ode dveří ležela Katie, zakrytá jakousi dekou. Klesla na kolena a rozplakala se. Pociťovala šílenou bolest. Katie tu byla pro ni od chvíle, kdy se do chudobince dostala. Vychovala ji a stejně vřele, s láskou přijala i její nevlastní bratry, kteří se do chudobince dostaly před dvěma lety. Matku ji vzala rakovina když ji bylo sedm, žila se svým otcem, ten si však po čase našel novou ženu a ta nechtěla „spratka“, jak ji často nazývala. Ocitla se tak v chudobinci ze dne na den. Od té doby pro ni byla matkou Katie, která však po několika dalších letech zdědila něco málo po své tetě a připadl ji i tento maličký domeček. Chtěla si Annabell a pak i chlapce vzít k sobě, ale ředitel – syn bývalé ředitelky – to odmítal.
„Děvče, už jsi tu dost dlouho, měla by si odejít.“ Dotkl se někdo jejího chladného ramene. Přes slzy skoro neviděla. „Já nechci.“ Šeptla. „Jsou tu zřízenci, holčičko,“ přiklekla k ni nějaká žena. „Odvezou ji.“ Jako v mrákotách vyšla ze dveří a roztřásla se chladem. Hodiny odbíjely desátou večer a ona si ani neuvědomovala, jak dlouho tam klečela.

„Nechci aby si to řekla otci, nebo Louimu. Komukoliv!“ zašeptal, když se uklidnil. Trisha jen zaraženě přikývla. Stále nedokázala pochopit jak je možné, že její syn pláče. Dorazili domů.
„Pane?“ odkašlala si kuchařka, jen co se zul a pověsil kabát na věšák. Nyní, s kamenným výrazem se k ní otočil. „Chlapci jsou u vás. Měli by už spát. Rozestlala jsem v pokoji pro hosty, ať se máte kde vyspat.“ Stroze přikývl a bez zbytečných slov zamířil ke schodům. „Pane!“ dovolila si kuchařka zvýšit hlas a on se zastavil. „Ten blonďatý, má na zádech ránu od biče. Vyčistila jsem mu to, ale - “ „Na zítra zavolej doktora, ať se na něj podívá.“ S těmi slovy zmizel na patře.
Jak kuchařka řekla, chlapci leželi v posteli, po bradičky zahrabáni v prachové peřině. Bylo to něco, co neznali, byl to úžasný pocit. Pousmál se, sfoukl svíci a pokoj se zahalil do tmy. Ačkoli měl rozestláno, nechtěl odejít. Usadil se v křesle a pozoroval ty dětské tváře v osvitu měsíce. Když hlahol v domě utichl, vyrazil opět ven.
Kroky jej zavedly k domu Katie. S bolestí v očích pozoroval ten dům a vzpomínal na vše, co s Katie prožil. Vzápětí jej něco zaujalo, kousek od něj. To co považoval za smetí se nyní pohnulo. Přimhouřil oči a ztuhnul. Nebyl to nikdo jiný než ta dívka. Seděla na chodníku a po tváři se ji kutálely slzy. „Annabell?“ hlesl do tmy, dívka s sebou škubla a postavila se. Zavrávorala a upadla.
„Říkají, že-že máte mé bratry.“ Dostala ze sebe s obtížemi. „Je to pravda.“ „Vraťte mi je, prosím.“ „Slíbil jsem tomu zelenookému, že tě přivedu, pojď se mnou!“ v hlase zazněla skrytý tužba. „Zbláznil jste se?“ roztřásla se. Vytáhl ji na nohy a stejně jako předtím zahalil její tělo do svého kabátu. „To-to nejde!“ „Jsi celá ledová, musíš se ohřát.“ Prudce zavrtěla hlavou. „Zítra si pro ně přijdu, prosím, vraťte mi je.“ Utápěl se v těch oříškových očích a přistihl se, jak přikyvuje. Nechápal se. On souhlasí s něčím co mu řekne někdo cizí? S jeho postavením ji mohl donutit, aby mu chlapce nechala a sama souhlasila s tím, že půjde k němu. Nechtěla snad jeho matka dítě z chudobince? Měla by tři. Dvě malé a konečně by měla dceru. On by měl sestru… „Ne!“ vše v něm zařvalo, náhle a prudce.  Nedokázal tu ušmudlanou holku vyhnat z hlavy, neviděl v ni možnou sestru ani chudou holku, líbila se mu. Upřímně, to pomyšlení jej děsilo, nerozuměl tomu, ani to nechápal. Vždyť ji vůbec nezná!

„Pane?“ zaostřil na ni zrak. Viděl v jejich očích šílenou bolest a zároveň i strach – z něj. „Neublížím ti, neboj se, prosím.“ Vzal její tvař do dlaní. Rozechvěla se jako struna harfy. „Mu-musím jít. Já… Zítra přijdu, jen pro chlapce. Víc vás obtěžovat nebudu.“ Zahleděla se na jeho tvář. Měl ji zarostlou, rovný nos, dokonalé rty a jeho oči byly orámované tmavými, dlouhými řasami – ne jedna dívka mu je mohla závidět. Zaujaly ji však nevíce právě ty oči, nebyly tak chladné, jak je popisovali ti co je viděli. Teď v nich viděla smutek a bolest. Stejně jako ona, i on si prohlížel její tvář. Něžným pohybe palce setřel zbylé slzičky a opět se pousmál.
„Proč se neusmíváte častěji?“ šeptla a sklopila zrak. „Nemám k tomu důvod.“ Jeho hlas zněl měkce, najednou měla pocit, že nemluví s Malikem ale s obyčejným chlapcem.  „Lidé by si o vás změnili mínění…“ narážela na fakt, jak se sám prezentoval před světem. Od jiné osoby by mu to bylo jedno, její slova jej však zabolela. „Ty si ho změnila?“ Trhla rameny. „Neznám vám, Vím jen to, co se povídá.“ „Myslíš, že je vše pravda, co kdo řekne?“ „Ne, není. Ale vy se tak prezentujete. Proč jste se vůbec zajímal o mé bratry? A… Katie…?“
Zamračil se, přemýšlel, má té holce říct co on je vlastně zač? „Omlouvám se. Bylo to troufalé.“ Šeptla vystrašeně. „Ne. Nebylo to troufalé. To že jsem kdo jsem, neznamená, že se musíš bát. Podívej se mi do očí.“  Zvedla tvář a zahleděla se do jeho očí. Nebyl v nich vztek, chlad… Jen bolest a… A něha. Nemohla tomu uvěřit. Hodiny na kostelní věži odbily půlnoc, trhla s sebou a vystrašeně, jako několikrát ten večer na něj pohlédla. „Musím jít.“ „Neodcházej. Pojď se mnou. Prosím.“ Zatřásla hlavou a kolem obličeje se ji zavinily prameny vlasů. „Nejde to, pane. Až dozorci zjistí, že tam nejsem… Dobrou noc.“ Vymanila se z jeho náruče, stejně jako předtím, kabát mu zbyl v rukou. Zareagoval během pár sekund. Doběhl ji a otočil opět k sobě. „Co to děláte?“ přehodil ji přes ramena opět kabát. „Nech si ho. Zahřeje tě.“ „To nemůžete.“ „Můžu.“ Jeho hlas zněl stále měkce, nyní v něm však byla cítit nadřazenost. „Děkuji.“ Hlesla a zmizela.

K bráně chudobince doběhla v rekordním čase. Srdce ji zběsile tlouklo a ona se ustrašeně dívala kolem sebe. Potkat nyní dozorce, znamenalo jen jedno – bič.  Deset metrů, pět, dva… Jen pouhé dva metry ji dělily od vstupu do společného pokoje když náhle. „Hej! Ty! Co tu děláš?!“ Hlas patřil Damieonovi. Krve by se v ní nedořezal. „Kde jsi byla? Co to máš na sobě?!“ doslova a do písmene na ni zíral. Její tělo zahříval černý, dlouhý kabát. „Kde jsi to ukradla?!“ „Neukradla jsem to. Dostala jsem jej.“ Přitáhla si límec ke krku a bojácně ustoupila několik kroků vzad. „Dostala? Myslíš si, že jsem pitomý?! Nikdo by se něčeho takového nevzdal! Svlíkni to!“ „Ale…“ namítla slabě. „Okamžitě!“ zahřměl. Se srdcem až v krku svlékla kabát a zima se do ni opět nemilosrdně zakousla.
Damien bez dalšího slova vzal kabát a prohlížel si jej. Na vnitřní straně límce se zlatě zbarvenou nití vyjímala dvě slova: Mr. Malik. Damien zbledl a pohlédl na dívku. „Dal mi ho.“ „To určitě! Lhářko! Zlodějko!“ stihla jen vykřiknout. Několik dobře mířených ran bičem srazilo dívku k zemi, než ztratila vědomí, pamatovala si jen něčí teplé ruce.