Everything has changed

Chapter 4

Ráno, přesně v šest dorazil další z mnoha dozorců. „Vstávejte!“ uhodil železnou tyčí do pelesti jedné z postelí a pokoj zalil šum a hlahol. Jen co byly dívky nachystané, každá začala budit své sourozence. Nemohli tu zůstat. Bylo jedno, že přes noc napadlo ještě více sněhu a že přituhlo, děti museli na ulici. Chlapečci, Niall i Harry dostali od sestry její porci snídaně. Potřebovali to víc. S bolestí v očích se jim marně snažila rychle upravit zbytky oděvu, aby nemrzli ještě více. „Kluci, Katie vás chce vidět. Možná by bylo lepší, kdybyste u ni byli celou dobu. Má tam teplo…“ Oba jen přikývli a vytratili se. Být tam ještě déle, trest by je opět neminul.
Damien, dozorce a snad ten nejkrutější muž na zemi měl opět službu. Včera se pokusil uhodit Harryho, no jeho sestra mu v tom zabránila. Dnes si však dá lepší pozor. Doslova mu dělalo dobře, ubližovat slabým a děti, ty se neměli jak bránit.

***

 „Co ti je?“ zašeptala blondýnka u jeho ucha. Chlapec slabě nadskočil a zavrtěl hlavou. „Nic mi není.“ „Vážně? Tak proč něco neděláš?“ Nechápavě na ni pohlédl. „Jsme tu jen my. Ty a já. Služebnictvo má volno, vaše kuchařka je hluchá, otec v práci a Louis s matkou u nevím koho.“ Zvonivě se zasmála a Zaynovi až v tu chvíli došlo, že je sobota.
 Utekly dva dny, co tu malou, špinavou holku viděl a stále ji nemohl dostat z hlavy. Katie říkala, že u ni byla, i její dva bráškové ale nikdy ji nezastihl. Pořád ji viděl před sebou, tmavé oči, orámované vrstvou tmavých řas. Dlouhé tmavě hnědé vlasy. Bledé líce…
„No tak. Chci si hrát.“ Laškovně se o něj otřela a bez dalších řečí jej drze políbila. „Perrie!“ zavrčel a odtáhl se. „Nemám na to náladu!“ „A na co máš náladu?!“ zavřískla ublíženě. „Na tebe ne!“ Blondýnka zmlkla, v očích se ji objevila bolest a v následné minutě vyrazila ze dveří. To že je doma  sám mu prozradilo silné bouchnutí hlavních dveří.

Nic ho nebavilo. Po chvíli se zvedl, oblékl se a vyrazil ze dveří, jako by mu za patami hořelo. Věděl, že útěchu a klid najde jen u jednoho člověka. Osoby, co ho doopravdy miluje celým svým srdcem. Doběhl na roh ulice a hnal se dál s větrem o závod. V chudinské čtvrti se však zarazil. Před domem Katie stálo několik postav, z dálky poznal vrchního velitele zdejších policistů. „Co se děje?“ pronesl hrubým hlasem. Osoby kolem nadskočily a s úžasem an něj pohlédly. Nebylo zvykem, aby se tu Malik jen tak poflakoval.
„Chlapče, co tu děláš?“ zeptal se jej zaraženě velitel Becker. „Řekl bych, že to je snad má věc!?“ „Omlouvám se.“ Šeptl s pokorou. „Zemřela stará Katie. Dnes v noci. Ti dva se k ní teď pokoušeli dostat a ztropili povyk.“ Trhl velitel hlavou směrem k dvěma dětem. Chlapečci, mohlo jim být pět. Zaraženě si prohlédl jejich tváře. Jeden byl blond s modrýma očima, zatímco druhý hnědovlasý měl zelené oči. I přes špínu v jejich tváří jasně rozpoznal rysy, které už někde spatřil. „Neměli by tu být.“ Trhl k nim hlavou. „Jsou to děti z chudobince…“ trhl velitel rameny.
„Hej! Ty!“ křikl Zayn na zvědavého pacholka. „Víš kde bydlím?“ v hlase mu zazníval chlad a pacholek s ustrašenou tváří přikývl. „Ví to každý, pane.“ „Odveď ty dva malé,“ ukázal rukou k uplakaným chlapečkům. „Otevře ti kuchařka, zvoň však dlouho, nedoslýchá. Vyřiď ji, že ji nařizuji postarat se o ně. Ať jim dá najíst a uloží je do mého pokoje.“ „ano, pane.“ Šeptl výrostek a zamířil k chlapečkům.
„Ne! Nikam nejdeme. Chceme Bellu!“ rozplakal se na novo chlapeček, tentokrát hnědovlasý. „Musíš jít! Pan Malik to nařídil!“ zavrčel na něj pacholek a surově jej popadl za ručku. Zayn se zamračil. Co má dělat? Hrát si dál na toho, se kterým nic nehne nebo… Než stačil domyslet, jeho nohy jej vedly k dvojičce. „Poslouchej,“ jeho hlas zněl měkce a mluvil tak hlasitě, aby ho mohl slyšet jen chlapeček. „Přivedu Bellu za vámi, ano?“ „Vy? Vy jste zlí! Nedovede ji!“ „Jdi.“ Šeptl a lehce se dotkl vlásků. Ne, k této poznámce se nemohl vyjádřit, nechtěl.
I přes slzy a protesty odvedl výrostek chlapečky do Malikova domu. Když mu stará kuchařka otevřela, s šokem v očích se snažila pochopit příkaz mladého pána. „Opravdu je mám uložit do jeho pokoje?“ šeptla šokovaně, jako by se bála. „Poručil mi to. Máte jim dát najíst a pak je uložit do jeho postele.“ Žena si s nefalšovaným výrazem šoku přebrala chlapečky. „Vydrž chvíli, upekla jsem mladým pánům koláč, ale mladý pán, Zayn, jej moc nejí. Něco ti nabalím na cestu.“ Pacholek se s vděkem pousmál.

„Bello! Kde je k sakru Annabell?“ vtrhl do bran chudobince otrhaný kluk. „Kde je Bella?“ zastavil kolemjdoucího. „Asi v prádelně, Tommy.“ Chlapec se rozběhl a prohnal se těžkými dveřmi a zastavil se až u skupiny dívek. „Bello!“ „Tommy? Co se děje? Kde jsou kluci?!“ vyděsil ji. Oči měl doširoka rozevřené, těžce dýchal jako by uběhl nejmíň maratón. „Jsou v pořádku, ale Katie…“ „Co je s Katie?!“ ozval se hromadný výkřik všech v prádelně. Všichni ji znali, všichni za ni chodili, nejblíž ji však byla Annabell a chlapečci. Ta se teď s úděsem sesunula k zemi. Od noci měla špatný pocit, věděla že se něco stane, teď už věděla, co. Ani ji to nemusel říkal. Katie už nebyla. Nebyla v tomto světě.
„Nialla a Harryho si odvedl - “ neslyšela. Z posledních sil se vyhrabal na nohy a s vědomím, že až se vrátí dostane od dozorců co proto, zmizela za bránou. „Kdo si odvedl chlapce?“ optala se jedna z dívek. „Malik. Zayn Malik.“

Když pacholek s chlapci zmizel, vešel Zayn do domu. Nevnímal udivené pohledy, neřešil je. Jediné co vnímal byl fakt, že ztratil další osobu, která byla pro jeho život nesmírně důležitá a to mu rvalo srdce. Kdyby jej Katie poslechla a šla s ním do jeho domu, stále by žila, ale ona nechtěla. Odmítala to a raději živořila.
„Vypadáte, že vás to vzalo…?“ zašeptal velitel Becker. „Přemýšlím, jak dobře by se to tu dalo zbourat a postavit například řeznictví.“  Zavrčel a ani na něj nepohlédl. Bolela jej ta slova, připadalo mu, že si sám dobrovolně do srdce vráží dýku. Velitel ani nehlesl. Zaynův pohled však upoutala maličká krabička u nohou postele. Kostrbatým písmem na ni bylo napsáno „Annabell a Zayn“. S nehraným překvapením vložil krabičku do kapsy kabátu a naposledy se tu rozhlédl. Moc dobře věděl, že nejpozději pozítří se dům doopravdy zbourá.

Běžela jako o život. Nikdy jindy ji nepřišlo, že by Katie bydlela tak daleko. „Stůj!“ zachytily ji něčí silné ruce, když se proplétala davem lidí, kteří se přišli prostě jen podívat. „Chci tam!“ vykřikla a pokusila se ze silného objetí vyklouznout. Povedlo se. Muž co ji držel zavrávoral a pustil, dívka však letěla do náruče někoho dalšího.
Krve by se v ní nedořezal. Spadla do náruče Zayna. Okolní zvědavci ztichli a zírali na ten obrázek. Všichni do jednoho čekali, co Zayn udělá. Při posledním incidentu, kdy mu do náruče spadla dívka v jeho věku po ni skočil velitel Becker. To samé se stalo teď. „Náno hloupá! Dávej pozor!“ vyrval ji z jeho náruče a ona upadla. „Zayne!“ ozval se výkřik. Nikdo neviděl ten pohyb, který chtěl udělat, jen Annabell. Natáhl k ní ruku, výkřik jej však zarazil. Byla to jeho matka.

„Pojď domů.“ Zašeptala, když ji dav k němu pustil. Pohlédl na dívku u svých nohou, ona se však zarytě dívala na zem. Prodral se davem společně s matkou a zamířil do domu. „Jak si věděla, kde - “ „Akorát jsem dorazila s Louim domů, když nějaký pacholek dostával od Elizabeth koláč. Řekl mi to….“ Zayn mlčel, věděl jaký další dotaz přijde. „Řekl jsi mu, aby k nám dovedl dvě malé děti….?“ Přikývl. „Proč? Nikdy si se o osudy lidí z chudobince nezajímal.“ „Víš kdo byla ta žena?“ „Ta co zemřela? Ne, osobně jsem ji neznala.“ „Já ano!“ zastavil se a zhluboka se nadechl. „Jmenovala se Katie. Byla to ta žena, která se o mne starala, když jsem přišel do chudobince.“

„Zayne, oh, to je mi líto.“ Zašeptala jeho matka. Nevěděla co říct. Ani v nejmenším to netušila. Nevěděla, že ta žena je osoba, za kterou její syn vždy po večeři mizí. „Nikdy mě nenapadlo, že…“ „Že mám taky city? Že mi osudy těch lidí nejsou lhostejné?  Na moc věcí si nepamatuju, nevím kde jsem žil, nevím v jakém domě… Nic nevím! Jediné co si pamatuju je chudobinec. Jeho chladné zdi, jídlo, které nezasytilo. Šílenou zimu, nemít na přikrytí nic než jen jakýsi cár látky. Měl jsem jen Katie a ta tu teď není.“ Bolestí se mu hlas zlomil. Bylo to poprvé co Trisha viděla synovi slzy. Stál před ní, s hlavou sklopenou a z těch nádherných, chladných očí stékala jedna slza za druhou. 

Děkuji všem za přečtení, této splácaniny, která se píše nejlépe během učení se na zkoušku... =D Snad se vám líbí a baví vás =)