Everything has changed

Chapter 7

  „Uvidím co zmůžu, nemohu ti nic slíbit.“ O hodinu později seděl s otcem v pracovně a na kolenou jej prosil, aby dívku od Payna dostal. „Prosím. Nesmí ji ublížit!“ „Od doby, co jsme si tě vzali jsem tvůj strach viděl jen jednou, teď. Proč tě ta dívka tak zajímá? Máš přeci Perrie…“ „S Perrie jsem jen proto, že matka to chtěla. Já… Necítím k ní nic. Absolutně nic.“ „A ta dívka? Zayne, já ti nerozumím. Od malinka jsi ten co nepláče, neusmívá se, nedává najevo city. Poslední tvůj úsměv jsem viděl v den, kdy se narodil Louis a pak…“ Yaser se odmlčel. „Ty… Žárlíš?“ Zpětně se Yaserovi promítl jejich život. A až teď si uvědomil, že když se Loui narodil, odsunuli Zayna druhou kolej. Ano, měl vše co chtěl, mohl co chtěl, ale… Byl s ním od té doby někde? Mazlil se s ním? Četl mu pohádky, když ležel v horečkách? Nebo Trisha… Ne. „Ne, nežárlím.“ Pousmál se Zayn smutně. „Jen nedokážu dát najevo, to co cítím.“ „Myslím synku, že teď to dokazuješ. Jdi si lehnout, odpočiň si.“
Jen co se za ním zavřely dveře, otec se unaveně zapřel v křesle. Nikdy si neuvědomil, jak moc Zaynovi chybí. Ještě netušil jak, ale musí to dívku zachránit, kvůli Zaynovi.

Sotva vešel do patra, seskočil z pohovky u zdi Harry. Niall jej modrýma očkama zvědavě pozoroval. „Slíbil si, že přivedeš Bellu.“ V jeho hlase zazněla výčitka. „Je mi to líto, nemohl jsem. Nešlo to… Ale přivedu ji, ano? Přísahám!“ Chlapeček ztuhl a šokovaně otřel slzy, které se kutálely po tváři Zayna. „Proč plačeš?“ přiběhl k nim i druhý chlapeček. „Půjdeme na zahradu? Postavíme sněhuláka, co vy na to?“ vyhnul se odpovědi na chlapečkovu otázku, ostatně, co tak malý mohl vědět o tom vědět?
Nechal si zavolat služebnou, po několika minutách se vrátila i dětmi, zabalených ve vrstvě teplého oblečení. „Jdu s nimi na zahradu, přidáš se?“ zaklepal na dveře bratrova pokoje a ten, nadšený, že s ním chce bratr trávit čas div nezavýskl .
V přítomnosti chlapců a jančícího bratra dokázal Zayn zasunout myšlenky na Annabell hluboko do svého podvědomí. Ostatně, neměl ani možnost nad ní přemýšlet, nedávali mu vydechnout. Když se v šest vrátili do domu, promrzlí, unavení, hladoví, stále z něj chlapci odmítali slézt. Až příslib, že po jídle si budou ještě hrát, je donutil jej pustit a nechat se jít od služebné vysvléct a převléct do suchého oděvu.

„Zayne?“ vešel do jeho pokoje bez zaklepání otec. Neměl vlastně ani důvod klepat, dveře byly – k šoku všech – otevřené dokořán a byl z nich slyšet smích dětí. „Potřebuju tě, na chvíli. Jackie,“ zastavil právě procházející jednu ženu ze služebných. „Pohlídej ty dva malé.“ Pokývla hlavou a s vystrašeným pohledem vstoupila do pokoje mladého pána. Krom rodičů, Louise a Carol – ta jediná mohla ze služebnictva vstupovat do pokoje – tam nikdo nesměl.
„Mluvil jsem s pár lidmi. Payne pořádá ve středu večírek. Pamatuješ si Derecka O’Connela?“ „Dlouhý, šedý plnovous, pořád kouří doutníky…?“ rozpomínal se syn. „Přesně ten. Je pozvaný a má si sebou vzít doprovod. Půjdeš ty.“ „On s tím souhlasí?“ šeptl Zayn překvapeně a zároveň vystrašeně. „Jeho sestra porodila dítě, to bohužel z neznámých důvodů skončilo právě v onom chudobinci, nemusím ti říkat, kde děvčátko poté skončilo.“ Zayn se znechuceně otřásl. „Dereck ti pomůže dostat dívku z toho domu, až bude tady, budeme to řešit dál. Zahraji si na kočího, odvezu děvče sem, ty tam ale i s Dereckem musíš zůstat, než Payne sám ukončí večírek.“ „Myslíš, že to bdue snadné ji od něj dostat?“ „Nebude, ale jsi zvyklý jít přes mrtvoly, nemám sebemenší pochyby, že dívku dostaneš.“ „Je neděle… CO když ji do středy…“ „Nemáš jak dřív se tam dostat. Nezapomínej, že jeho nesnáší polovina země. Jeho dům a okolí je zabezpečeno, neproklouzne tam ani myš, aniž by o ni nevěděl.“ S grimasou naplněnou hněvem přikývl. Nemohl čekat tři dny, do té doby ji mohl ubližovat a to on nechtěl dopustit.
„Jackie?“ vešel do pokoje a žena naň pohlédla. Zrovna četla chlapcům nějakou pohádku. „Pane?“ „Musím si promluvit s bratrem. Pohlídej je ještě chvíli. Prosím.“ Zmizel a služebná s pokleslou čelistí pohlédla na ty dva andílky. Ani ve snu by ji nenapadlo, že dva malí chlapečci změní pánovo vystupování.

 „Louisi? Máš chvíli?“ „Eh, jo jasně. Pojď dál.“ Otočil se od psací desky stolu a překryl nějaký text kouskem čistého papíru. „Co píšeš?“ „Jen… takový blábol. Povídku.“ Pousmál se Loui křečovitě. „Až ji dopíšeš, dáš mi ji přečíst?“ „Jo. Jo, když budeš chtít.“
„Já vím, že jsem hroznej bratr a že… chovám se hrozně. Ale... Musíš mi pomoct.“ Začal Zayn po chvíli tísnivého ticha. „S tou holkou? Slyšel jsem mluvit rodiče o tom.“ Dodal na vysvětlenou. „Otec mi řekl, že Payne pořádá ve středu večírek. Ale… Jsou to tři dny, kdy ji může ubližovat. Musím se tam nějak dostat, dnes v noci. Pomůžeš mi?“ „Je ti doufám jasné, že pokud nás Payne chytí, nepomůže nám ani to, že jsme děti Yasera Malika?“ „Risknu to.“ „Takže, jaký je plán?“ zvedl Loui po chvíli ticha hlavu. „Vlastně… Strašně jednoduchý. Dostat se tam najít Annabell a vypadnout dřív, než to někdo zjistí.“ „Jo, to by mohlo vyjít.“ Pronesl Loui slabě kousavě.

Hned po večeři, kdy Zayn sám uložil chlapečky a přečetl jim několik stran ze své oblíbené dětské knížky, uložil se sám do postele. S bratrem byl domluvený, že o půlnoci se sejdou v hale a pak…
Odbila půlnoc, vykradl se tiše z pokoje pro hosty, zkontroloval děti a zamířil dolů. Bratr na něj netrpělivě čekal. „Kde jsi tak dlouho?“ „Byl jsem u dětí. Můžeme?“ Vyšli zadním vchodem, přeběhli zahradu a mířili do stájí. Payne bydlel skoro na konci Londýna a spoléhat se na nějakého kočího,  nepřipadalo v úvahu.
Koně je poznali z dálky, zaržály a nedočkavě zadupali kopyty. Tak tiše, jak jen dokázali, vyvedli je ze stáji a vyrazili směrem k polím. Pro dnešní noc nesněžilo, jen silně mrzlo.

„Takže, co teď?“ odmotal si Louis z obličeje šálu a zahleděl se na sídlo. Koně uvázali k nedalekému stromu a oni, jako by snad tušili že se něco děje se ani nehnuli. „Zvládneš to?“ zvedl Zayn hlavu a zahleděl se na konec vysokého, železného oplocení. „A ty?“ zachytil se Loui mříže a vyhoupl se na ni. O pár sekund na to, seskakoval s bratrem na pozemek. „Kde myslíš, že ji bude mít?“ „Napadá mě spousta možností. Sklepy, nějaký její pokoj, jeho pokoj…“ Zayn se otřásl. „Dostaneme ji odsud, uvidíš!“ stiskl mu bratr rameno a on se na něm s vděkem podíval. „Jsi můj bratr, udělám pro tebe cokoli.“ „Nejsem tvůj bratr.“ „Jak to myslíš?“ zarazil se Lou a ustrnul v pohybu. „Jsme nevlastní sourozenci.“ Hlesl Zayn. Nechápal, kde se to v něm vzalo. Možná jej donutil fakt, že pokud na ně někdo přijde, nedopadne to ani pro jednoho dobře.  „Co? No… To je jedno. Teď není vhodná doba na to to řešit.“ Vyrazil Lou opět kupředu a Zaynovu poznámku udusal někde hluboko v sobě. Bratr jej doběhl a srovnal s ním krok.