Došli mi argumenty. Nebo spíš: ztratil jsem řeč. Zíral jsem na něj a přemítal, co to má znamenat. A on čekal, až se z toho vzpamatuju. Tehdy jsem si ještě neuvědomoval, že mi tím tichým, nenápadným způsobem vnucuje nenásilně svou vůli.
Později jsem si připadal jako blázen a kdo ví, možná jsem jím i byl. Vzal jsem ho k sobě do bytu, aniž bych přemýšlel nad tím, proč to vlastně dělám. A jak dlouho to potrvá. Snad jsem už tehdy musel tušit, že nakonec nebudu chtít, aby odešel.
Asi si to všechno uvědomoval. Každou mou myšlenku, každý úmysl, o kterém jsem kolikrát sám nevěděl, dokud jsem ho nezačal uskutečňovat.
Bydlel u mě sotva týden a už jsem si nedokázal představit, že bych se ráno probouzel do prázdného bytu. I když kolikrát celé hodiny nepromluvil, jen mě poslouchal, nebo se díval z okna, stal se pro mě nepostradatelnou součástí mého života.
Nedalo se říct, že bych ho miloval už tehdy. Ne. Spíš se jednalo o jakýsi druh nepojmenovatelného citu, který mě k němu poutal den po dni víc a víc.
Chtěl jsem ho chránit. Starat se o něj. Dívat se na jeho nevšední tvář.
A i když naše setkání provázelo tolik podivných událostí, nikdy by mě nenapadlo za tím hledat něco jiného než to, že má svérázný přístup k životu. Dokázal sedět celé ty dny s knížkou v ruce a hltal písmena tak rychle, až jsem leckdy pochyboval, že vnímá, co čte. Ale vnímal. A co víc: vstřebával tolik informací, které já sám nepobral za celý svůj dosavadní život.
Po týdnu společného soužití mi připadalo, jako bychom se znali odjakživa. I když jsem toho o něm moc nevěděl. Na mé otázky nereagoval nebo odpovídal tak mlhavě, že jsem z těch zavádějících odpovědí vůbec nic nepochopil.
Dost často jsme dlouho do noci seděli vedle sebe na podlaze, částečně opření o pohovku a mlčky jsme se dívali do noci. Měsíc ho fascinoval. Mě ostatně také. Už jako dítě jsem vydržel celé hodiny zírat na jeho zvláštní zádumčivost, tajemnou krásu a nedosažitelnost. Jemu jsem svěřoval své touhy, sny i skrytou bolest, kterou bych před kýmkoli dalším nikdy nepřiznal.
Harry vypadal stejně bledě jako on, uzavíral se do podobné zádumčivosti a obklopovala ho tatáž tajemná krása a nedostižitelnost.
Ne poprvé mě napadlo, že v sobě má víc tajemství než si dovedu představit.
Jedné noci jsem nečekaně usnul, a když jsem se s trhnutím probral a otevřel oči, spatřil jsem jeho tvář, bledou a nehybnou, jak nepohnutě zírá na měsíc. Na řasách se mu třpytila slza. Jedna jediná nepostřehnutelná slza a já jsem ji přesto zahlédl. Ale místo toho, abych se ho zeptal proč pláče, zase jsem zavřel oči a předstíral spánek.
***
Když jsem se vzbudil podruhé, na obloze zářilo slunce. Slunce, které, když se mu zachce, umí člověka zahřát jako nic jiného.
Ale přesto existovaly věci, které ani takové slunce nedokázalo. Věci, pro které člověk dělá jednu hloupost za druhou. A málokdy si uvědomí, že to vůbec neměl zapotřebí.
Zvláštní neklid nás žene z místa na místo, od člověka k člověku, hledáme podvědomě kousek sebe sama, který nám shází, a chybí k tomu, aby člověk cítil cosi jako dokonalé štěstí.
Když říkám cosi, myslím tím, že dokonalé štěstí vlastně neexistuje.
Protože nic na světě není dokonalé.
Ani štěstí.
Raději jsem se posadil na pohovce a pročísl si rozcuchané vlasy rukou. Neuhlídal jsem zívnutí, které mi pusu roztáhlo do nelichotivého úšklebku.
Harry se začal smát. Prudce jsem sebou trhl a uvědomil si, že celou tu dobu sedí v rohu pokoje a pozoruje mě.
Seděl tam na zemi, skrčené nohy objímal rukama, hlavu mírně skloněnou ke straně.
Byl krásný.
Měl kaštanově hnědé vlasy. A Zelené oči. Bledost jeho pokožky v kontrastu s tmavými vlasy vypadala strašidelně. Ale jenom dokud si člověk neuvědomil křehkost, kterou v sobě skrýval. Zvláštní protiklady, jaké jsem v něm tušil, mě k němu odpočátku přitahovaly. Možná že spoustě lidí by krásný nepřipadal.
Ale zajímavý jistě ano.
Zvláštní.
Líbil se mi. I když v některých momentech jsem přesto pochyboval.
O svém rozumu, o jistotě, se kterou jsem ho přijal ve svém bytě, o slovech, která plynula z jeho úst a nikdy neodhalila celou pravdu.
„Kolik je ti vlastně let?“ zeptal jsem se a na všechno zapomněl.
Přestal se smát. Zvážněl.
Poznal jsem na něj, že si uvědomil něco znepokojujícího, něco, co zatím znal jenom on. A z čeho měl strach.
Polekal mě jeho smutek, hluboká rozervanost a ztráta veškeré naděje. Tím víc jsem si přál vědět, co se za tím skrývá. Ačkoliv jsem se i trochu bál, abych o něj kvůli své zvědavosti nepřišel.
Ale zřejmě se rozhodl, že přišel čas, aby mě kousek od kousku pustil do svého světa. A to doslova.
„Myslíš kolik let mi je tam, nebo kolik mi je tady?“
