Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Snad jsem mezitím i na pár okamžiků ztratil vědomí, nebo jsem usnul, protože když jsem konečně sesbíral zbytky své energie a začal se pomalu zvedat, svítalo.
Cesta mi zpět trvala třikrát, čtyřikrát tak dlouho. Vlekl jsem se s posledními silami vpřed a bylo mi jedno, jestli tam vůbec dojdu. Na ničem mi, co pamatuju, nezáleželo míň.
Když se přede mnou konečně vynořila chata, ocitl jsem se na pokraji zhroucení, fyzického i psychického. Nikdy bych si nepomyslel, že mě něco dokáže tak vysát.
Dveře zůstaly otevřené. Vyběhl jsem do noci, aniž bych za sebou zamkl nebo třeba jen zavřel. Ztrhaně jsem se posadil na schody a díval se po okolí. Počasí se změnilo. Vítr jen zlehka foukal, snad aby se neřeklo, a déšť se sněhem mi máčel tvář. Složil jsem hlavu do dlaní a snažil se utřídit si myšlenky.
Takže je pryč.
A co já teď tady?
Byt jsem prodal, vrátit jsem se nemohl. Ani jsem nechtěl. Možná jednou najdu řešení, myslel jsem si. Možná jednou dokážu zapomenout…
A kdyby ne, čase se všechno otupí.
I ta bolest, která mě svírala.
Dotek čehosi měkkého na mém rameni mě donutil vzhlédnout. Zvedal jsem hlavu pomalu, jako někdo, kdo se ztěžka probírá z tíživého snu.
„Nedokázal jsem odejít,“ řekl tiše. Musel jsem se hodně snažit, abych mu rozuměl. Hlas měl tak chraplavý, a podbarvený prolitými slzami, které mu brázdily tvář a smísily se s všudypřítomným blátem. Vypadal, stejně uboze, jako jsem musel vypadat i já. A stejně jako jsem se cítil.
„Harry?“
„Jsem tady.“
Rozesmál jsem se. Smál jsem se a plakal a ani nevěděl, že to dělám.
Přistoupil ke mně, shýbl se a objal mě. Nesnažil jsem se vstát. Pořád jsem tam seděl, mokrý, zablácený, poškrábaný na rukou a obličeji, promrzlý a vyhladovělý a přesto jsem dokázal myslet jen na to, jak je mi dobře.
„Ach bože,“ šeptal jsem a tiskl ho k sobě. „Ach bože. Už mi to nikdy nedělej.“
Potom mi pomohl vstát. Společně jsme vešli dovnitř a zamířili rovnou do koupelny.
Posadil mě na vanu a mateřsky ze mě svlékal jeden kus mokrého a špinavého oblečení za druhým. Nechal jsem se od něj svléknout a posadit do vany jako mimino. Snad jsem nebyl tak úplně při smyslech.
Pořád jsem se smál.
Harry si mě nejistě prohlížel a občas mu utekl potutelný úsměv nad mým bláznivým chováním. Ale jinak zůstal až dojemně vážný, zranitelný hloubkou svých citů, jimž dovolil, aby ho ovládly. Lekalo ho to. Neuměl tomu čelit a znepokojovalo ho to, protože nikdy dřív nic takového nezažil.
Když jsme pak spolu seděli v kuchyni u stolu a jedli, byl jsem klidný a spokojený a on roztěkaný a nejistý.
„Láska přece neexistuje,“ řekl najednou a já se zastavil uprostřed pohybu, kdy jsem si k ústům přikládal lžíci s polévkou.
„Ne?“
Potom jsem dokončil pohyb, spolkl polévku a usmál se na něj.
„Ne.“ Upjatě se na mě díval.
„Taky tomu moc nevěřím,“ řekl jsem a nepřestával se usmívat.
„Tak co to tedy je?“ zeptal se.
„Nevím,“ přiznal jsem. „Poslyš, ještě jsi ani nezačal jíst.“
„Už jsem skoro odletěl,“ řekl a pohlédl do talíře. „Už chybělo jen tak málo.“
„Ale neudělal jsi to,“ konstatoval jsem spokojeně.
„Ne.“
„Tak vidíš,“ natáhl jsem dlaň a položil ji na tu jeho. Ten dotek, nás myslím vrátil o kus zpátky. Do doby, kdy to mezi námi bylo ještě v pořádku.
Ale ani teď to nevypadalo zas tak špatně. Vrátil se.
A konečně jsem pochopil, co se mnou vlastně udělal, a proč. A že to neudělal proto, aby mi ublížil.
I když to tak nakonec dopadlo.
„Už na to nemysli,“ požádal jsem ho.
Vzhlédl a já jsem věděl, že ať už se bude snažit předstírat cokoli, vždycky už poznám, co si skutečně myslí. Usmál se na mě, ale uvnitř jsem ještě pořád tušil, že ho to pořád trápí.
Co to ta láska vlastně je, a proč nás takhle mate. Co ji nutí dělat věci, které z lidí činí blázny a z ní cosi podobného snu, který se nám nikdy nepodaří dospat.
Ani jsem na to nechtěl myslet. Na všechny ty okamžiky, kdy člověk pochybuje. O sobě, o druhých, o tom, co doopravdy cítí a co jsou pouze představy.
Snad proto, že ani já sám jsem neměl jasno v tom, co mě k Harrymu poutá. A nechtěl jsem, aby to na mě poznal.
„Pojď,“ řekl jsem a vytáhl ho od stolu. Šli jsme pomalu nahoru po schodech a celou dobu jsem se snažil dívat přímo do jeho očí. Nestalo se nic. Necítil jsem žádné příkazy, jež by mou mysl usměrňovaly, nic co by mě svazovalo nebo naopak nutilo dělat věci, o které jsem nestál.
Zavedl jsem ho k sobě do pokoje a v naprostém tichu ho svlékl. Lehli jsme si do postele, ale nemysleli jsme na to, jak se budeme milovat. Alespoň já na to nemyslel.
Já ho chtěl jen držet.
A tak jsem ho svíral, tiskl jsem se k němu a on zase ke mně, jako dva lidé, kteří se nutně musí ujistit o přítomnosti toho druhého. Což jsme činili nepřetržitě celý zbytek dne a následující noci.
