Na tuto kapitolku jsem nesmírně hrdá, tak doufám, že se vám bude líbit tolik, jako mě (:
---------------------------------------------
Když jsem se ráno probral, byl jsem v pokoji sám. Zmateně jsem chvíli zíral do stropu a přemýšlel, jestli se mi to všechno jenom zdálo anebo to je skutečnost, kterou se snažím nevědomky potlačit jako něco, co by mě mohlo zranit.
S námahou jsem se posadil a okamžitě se mi zatočila hlava. Celé tělo jsem měl rozlámané jako po výprasku a zmalátněné únavou. Cítil jsem takovou únavu, že jsem se ani nepokoušel vstát. Zůstal jsem sedět a díval se z okna. Za oknem vítr honil první sněhové vločky, spíš déšť než opravdový sníh. Stromy kvílely.
Něco z toho, co se dělo tam venku, mi připomínalo to, co se právě dělo uvnitř mých myšlenek.
Bolelo to.
Pořád to strašně bolelo.
Odvrátil jsem se a promnul si oči. Už jsem tušil, co se stalo, ale pořád jsem tomu nechtěl věřit.
Ale ať jsem chtěl nebo ne, nakonec mi nezbývalo, než uvěřit.
Dveře se váhavě pootevřely a dovnitř nakoukl on.
V té chvíli jsem ho nenáviděl.
„Jdi pryč,“ přikázal jsem mu a nedokázal se přimět, abych na něj pohlédl.
Ale nedal se jen tak odradit. Pustil kliku a pomalu přešel k oknu. Díval se zachmuřeně ven a zima, která tam panovala, ovládala na chvilku i něj.
Poznal jsem, že ho to mrzí.
A pak jsem se zhrozil, když jsem si uvědomil, že cítím to, co on. Cítil jsem jeho smutek, bolest i lítost.
„Bože…“ hlesl jsem a zuřivě tiskl víčka k sobě v bláhové naději, že to přijde, zmizí všechny ty pocity, které mi nepatřily, ale přitom jsem se jich nedokázal zbavit.
„Myslel jsem si, že takhle bys mne mohl snáz pochopit,“ zašeptal. „Nás všechny.“
„Proboha!“ vykřikl jsem. „Co jsi mi to udělal?“
„Vyčistil jsem tě,“ přiznal. „Částečně.“
„Cože?“
Díval se na mě s vědomím vlastního pochybení, tak naléhavě, že jsem v ně začal věřit i já. Ale byl jsem to pořád ještě já anebo už někdo jiný?
Zachvěl jsem se děsem a nesnažil jsem se nijak skrýt hrůzu, která mě obklopovala.
„Částečně?“ opakoval jsem s nevírou a stravovala mě beznaděj.
„Částečné potlačení osobnosti vede k lepší komunikaci mezi dvěma jedinci různého typu,“ řekl.
Neřekl jsem nic. Neměl jsem důvod. Rozuměl jsem tomu. Snad k tomu přispělo to, čemu on říkal částečné potlačení osobnosti.
Cítil jsem z toho všeho cizotu.
„Tohle jsem nechtěl,“ zašeptal a otočil se ke mně zády ve chvilkovém stavu naprostého zoufalství.
Odstup, který mě od něj vzdaloval, byl čím dál větší. Už jsem ho nedokázal litovat.
Kdybych měl pojmenovat pocit, který jsem cítil, snad by se to dalo přirovnat k naprosté rezignaci. S údivem jsem zaznamenal, že on si to uvědomuje s bolestí, jež se ani nedala popsat.
Nemohl jsem pochopit, proč to udělal. A i když v mé mysli zaznívala troška porozumění, které ode mě žádal, nemohl jsem posoudit, jestli jsem to opravdu já, kdo to cítí. Mohlo tak zrovna jít o jeho pocity, které se promíchaly s tím, co v mé paměti zbylo po jeho zásahu.
Uvědomil jsem si (anebo si to možná uvědomoval on), že už mu nikdy nebudu moct věřit.
„Chci zpátky to, co jsi mi vzal,“ řekl jsem tvrdě s pohledem upřeným na stěnu před sebou.
Četl jsem v jeho mysli tak, jak to dělal on s tou mojí, ale nijak mě to netěšilo. Co jsem tam našel byl zmatek, jaký jsem cítil já sám. Nedokázal jsem se ve změti těch pocitů vyznat, natož je pochopit.
Pomalu mě obešel a zamířil ke dveřím. „Vzpomínky se ti vrátí,“ zašeptal.
A já jsem věděl, že i když se to stane, už nikdy to nebude jako dřív. Zbyde ve mně i něco z Harryho a z toho zklamání, co jsem právě cítil. A nebyl jsem si jistý, jestli ještě někdy budu cítit to, co jsem cítil dřív.
Lásku.
Štěstí.
Naději.
Harry došel ke dveřím a na okamžik zaváhal. Ale nezastavil se, ani se neohlédl, jen ty dveře za sebou potichu zavřel.
Zachvátil mě pocit obrovské ztráty. Nedokázal jsem se s tím vším vyrovnat a nakonec to byly slzy, které mi to pomohly všechno snést.
Ulevilo se mi.
Částečně.
Venku ještě pořád zuřilo nevlídné počasí.
Položil jsem se na pohovku a zavřel oči. Musel jsem se pokusit na to všechno zapomenout. I když jsem věděl, že je to nemožné.
Nevím, na co jsem myslel, než mě přemohl spánek. Všechny mé pocity se shlukly do jediného a i ten mi neustále unikal.
***
Když jsem znovu otevřel oči, za okny seděla tma. Spal jsem celé odpoledne a uvědomil jsem si, že to bylo přesně to, po čem moje znavená mysl prahla.
Už jsem necítil žádný zmatek.
Jen prázdnotu.
A bolest.
Taky jsem cítil úlevu. Už žádné cizí šrámy.
Prošel jsem celý dům, a když jsem Harryho nenašel, vrátil jsem se zpátky do pracovny a tam jsem se posadil za stůl.
Mohl jsem si myslet, že to takhle dopadne.
Pokud mohl v mé mysli číst předtím, potom mu to už nedělalo vůbec žádné potíže. A to, co tam našel, nemohlo být nic hezkého. To jsem věděl. A taky jsem si dokázal představit, jak to na něj muselo zapůsobit.
Zíral jsem na desku stolu. Byla posetá rozházenými papíry a bloky a najednou mě do očí udeřilo něco, co tam nepatřilo. Chvíli na to jsem se už řítil z domu směrem k výpadovce. Doufal jsem, že ještě není příliš pozdě. Že se mi ho ještě podaří zastavit.
Několikrát mi podjely nohy a já jsem se svalil do bláta smíchaného se sněhem. Jednou jsem se přitom bolestivě uhodil do ramene, ale vždycky jsem se okamžitě vydrápal zpátky na nohy a utíkal jsem dál, nehledě na to, jak zbytečné se to zdálo.
Bylo příliš pozdě.
Tma kolem mi zatěžovala orientaci a taky se mi hůř běželo.
Naposledy jsem sebou plácl do bahna pár metrů předtím, než les vyběhl do polí a srazil se tam se silnicí. Všude kolem panovalo ticho. Ležel jsem na zemi, hlavu zabořenou do bláta, ruce zaťaté v pěst, vyčerpaný tak, že jsem se ani nepokoušel vstát a pokračovat v tom zbytečném, zběsilém úprku za stínem své fantazie.
Byl pryč.
Byl konec.
-----------------------------------------
řekla bych, že se dalo čekat že něco takového přijde... že by konec? ((:
