Nakláněl se ke mně a snažil se číst v mých myšlenkách. Ale ke svému údivu zjišťoval, že to jsou převážně jeho myšlenky, co tam nachází. Jako bych nenápadně zmizel ze svého těla.
Ještě jsem si uvědomoval co se to se mnou děje, ale nedokázal jsem to zastavit. Cítil jsem jeho hrůzu a cítil jsem zoufalé odhodlání, ale nešlo o moje pocity, nýbrž o Harryho. Já sám jsem byl jako kus ledu.
Bylo mi všechno jedno.
Kdyby teď odešel, ani bych si to neuvědomil. A kdyby ano, nevadilo by mi to. Vesmírní čarodějové mě dostali přesně tam, kde mě chtěli mít. Svářelo se ve mně vědomí, co se mnou provedli a netečnost, která mě tak rychle zaplavovala. Kousek po kousku. Celého.
***
Usnul jsem a zdáli se mi podivné sny. Pronásledovali mě přízraky bez tváří a hlasy bez těla. Když jsem se probudil, ležel jsem na podlaze obličejem k zemi a nade mnou se skláněl Matt.
Nepoznal jsem ho.
V jeho očích jsem viděl, že právě toho se bál. Netvářil se zaskočeně nebo vyděšeně. Kdo ví, co mu tehdy Harry řekl. Ten podivný, nevyřčený strach v očích Matthewa mi připomnělo něco, co bych měl znát. Nebo snad někoho? Nebyl jsem si tak docela jistý, co jsem v očích toho cizího muže viděl.
Snad to byla spíš lítost.
Ale nezáleželo mi na tom. Nezáleželo mi vůbec na ničem.
***
Později jsem si samozřejmě vzpomněl kdo jsem a kdo je ten cizí, tichý muž, který mě tak úzkostně hlídá. Ale byly to jen střípky z toho, co jsem tušil, že bych měl vědět. Maličkosti, které byly k ničemu.
***
Kolem mě se střídaly dny, po zimě přišlo jaro a pak léto, a já jsem pořád nevěděl, kdo skutečně jsem. Pořád mi cosi chybělo.
Na počátku léta mě nechal Matt samotného.
Když jsem si byl opravdu jistý že se nevrátí, zamkl jsem vstupní dveře a začal prohledávat pokoj po pokoji, i když jsem si vůbec neuměl představit, co přesně hledám. Nebo co čekám, že nakonec najdu.
Samozřejmě že jsem nenašel nic.
***
Jednoho dne jsem krájel chleba a ošklivě jsem se řízl do prstu. První, co mě udivilo, byla ostrá bolest. Zaskočilo mě to. Už dlouho jsem necítil nic, dokonce ani bolest ne. A teď tu najednou byla a já o ní věděl.
Omráčeně jsem si sedl ke stolu a zíral na krev, která odkapávala z mého prstu a roztekávala se na ubruse. Ten ubrus by už potřeboval vyměnit, pomyslel jsem si. A hned na to jsem úžasem otevřel oči. Podivoval jsem se svým myšlenkám. Kdy naposledy mě něco takového napadlo?
Nevzpomínal jsem si.
Ale kdysi mi na takových věcech záleželo. Udivovalo mě, že jsem objevil úplně nové pocity, něco, co jsem dosud necítil. Nebo spíš: Co jsem necítil posledních několik měsíců. Protože někdy dřív jsem to zajisté cítit musel.
Zašel jsem do ztemnělého pokoje na konci druhého patra. Nešlo o můj pokoj, a tak jsem nechápal, co mě nutilo se tam stále vracet. Neviděl jsem tam nic zajímavého. Stoupl jsem si k oknu a díval se ven. Les šuměl.
Zachvěl jsem se. Bylo to nečekané a nelíbilo se mi to. Bál jsem se. Ty stromy mi něco připomínaly, jen jsem nevěděl co.
***
Od té doby jsem už necítil podivnou otupělost, s kterou jsem překonával ty nudné dny. Najednou jsem si začal uvědomovat ticho kolem mě. Samotu. Bolest v prázdném srdci i smutek, který se mi usadil v očích.
Nemohl jsem to vydržet a tak jsem se jednoho dne rozhodl, že se na pár dní vrátím do svého rodného města. To mi samozřejmě řekl Matthew- že dřív jsem žil daleko odtud.
A najednou jsem stál v bytě a přemýšlel jsem, co tu vlastně dělám. Očividně jsem tam už dávno nepatřil. A tak jsem se otočil, vrátil jsem se k autu a bez odpočinku jsem se vrátil na zpáteční cestu.
Cítil jsem nesmírnou únavu. Jel jsem od rána a teď nastával večer. Stmívalo se, ale já jsem jako zběsilý odmítal vnímat vzrůstající se únavu a řítil jsem se stále dál. Pak jsem málem naboural do svodidel a to mi připomnělo, že bych se měl vzpamatovat. Zpomalil jsem a snažil se soustředit na řízení, ale nezastavil jsem.
Nakonec jsem přece jen bez nehody odbočil z hlavní silnice a unaveně jsem se pousmál. Už jsem skoro doma.
Doma.
Ano, uvědomil jsem si, že tohle je můj domov. Už se skoro setmělo, a tak se stalo, že jsem přehlédl postavu, která se znenadání vynořila v ohybu cesty. Když jsem si jí konečně všiml, bylo pozdě. Začal jsem zběsile brzdit, ale auto mě neposlouchalo. Klouzalo po vlhkém listí a řítilo se vpřed s nezmenšenou rychlostí. V té chvíli se postava přede mnou vylekaně ohlédla a já si v okamžiku čiré hrůzy uvědomil, že je to muž.
Zavřel jsem oči a ucítil tupý náraz. Pak se auto konečně zastavilo.
Netrvalo dlouho a já si uvědomil, že musím vystoupit a pomoci tomu neznámému.
Ležel na boku kousek od auta a měl zavřené oči.
Tmavé kudrnaté vlasy mu spadali do tváře. Poklekl jsem vedle něj a opatrně ho obrátil. Pak jsem mu shrnul vlasy z obličeje a zjistil jsem, že je zhruba v mém věku. Tvář měl velice bledou.
Nikde jsem neviděl žádnou krev, ale věděl jsem, že bych přesto s ním neměl nijak hýbat. V tu chvíli však pootevřel oči a upřeně se na mě zadíval.
----------------------------------------
END
je jen na vás, jak si konec domyslíte :))
je mi jasné, že tahle ff se moc nepovedla :D ale i tak moc všem děkuju za votes, a komentáře....
určitě se ale ještě uvidíme a to u Without past :) odhaduji tak do týdne.... užívejte, miluju vás!
