Nerozuměl jsem Harryho myšlenkám, a začínal jsem přestávat rozumět i těm svým.
V mé hlavě nastal zmatek, který, jak jsem věděl, kdysi dávno způsobil i Harry. Ale tentokrát šlo o něco jiného. Teď jsem věděl dopředu, o co přicházím, a snažil se tomu zabránit. Harry se na mě díval a já zase na něj, a snažil jsem se mu naznačit, že něco není v pořádku, ale cosi mě svíralo a drtilo takovou silou, až nakonec všechno kolem zčernalo.
***
Později mi Matt řekl, že jsem se skácel k zemi jako mrtvý a že je to oba hrozně vylekalo. Dlouho mě nemohli přivést k vědomí, až se nakonec můj kudrnatý přítel rozplakal. „Mysleli jsme, že jsi mrtvý.“ prohlásil. A já jsem věděl, že jsem k tomu neměl skutečně daleko. Něco ve mně doopravdy umřelo, ale to jsem jim samozřejmě neřekl. I když si myslím, že přinejmenším Harry to musel vědět.
Co si o tom všem myslel Matt, jsem se raději neptal. Už tak to celé vypadalo dost podivně. Když potom odešel do svého pokoje, přistoupil Harry ke mně, a tiše mě objal. Přitiskl jsem se k němu a cítil, že ho zase poznávám.
„Jsou tady,“ zašeptal mi do vlasů.
Znehybněl jsem. „Tak brzy?“ zeptal jsem se a divil se, že jsem na to nepřišel dřív.
Nějakou dobu jsme stáli a objímali se. V hlavě jsem měl prázdno. Snažil jsem se obnovit své myšlenky, snažil jsem se získat zpátky to, o co mě krátce předtím připravil jeden z Vesmírných čarodějů. Teď už jsem věděl, že to neudělal Harry. A taky jsem věděl, že kdyby se jim to povedlo dokonce, nestál bych tu teď já, ale někdo docela jiný.
Cizí.
Někdo, kdo by sám sebe nepoznával.
„Vrátí se,“ řekl a podíval se na mě.
„Proč?“ zeptal jsem se, ale vědět jsem to nechtěl. Najednou, jako by na tom ani nezáleželo.
„Nechtějí tebe,“ řekl a pokrčil rameny. „chtějí mě.“
Pustil jsem ho a přistoupil jsem k oknu. Nevím, co jsem si myslel že uvidím.
„Ještě jsou daleko,“ zašeptal. „Tohle bylo varování.“
„Varování?“
Užasle jsem na něj zíral. Varování? Cítil jsem se jako vyhaslá sopka a ono šlo jen o varování?
V té chvíli jsem zřejmě přestal pochybovat. A jistota, kterou jsem do té doby marně hledal, tu stála přímo přede mnou, stejně jako bolest, kterou jsem teprve teď ucítil.
„Miluji tě,“ řekl jsem.
On neřekl nic.
A potom se usmál.
Šlo o jeden z těch úsměvů o kterých předem víme, že nás mají chránit. Ale tentokrát se to nepovedlo. Jen mě to ještě víc zabolelo.
„Ne,“ řekl jsem. „Prosím tě ne. Neodcházej!“
Matthew někde nahoře s prásknutím přivřel okno. Leknutím jsme oba nadskočili.
„Jinak to nejde.“ řekl mi.
„Ne.“
Nemyslím, že bych křičel. Ale zřejmě ano, protože chvíli na to se do pokoje vřítil můj bratr a popadl mě do svého medvědího obětí.
A já jsem křičel a křičel.
Pak jsem znovu omdlel.
Když jsem se probudil, byl už den. V pokoji u okna stál Matt a mlčky se díval ven.
Pohnul jsem nepatrně hlavou a olízl si vysušené rty. „Kde je?“
Bratr ke mně přistoupil a podepřel mě, abych se mohl posadit. Hlava mě bolela.
A pak jsem ho uviděl. Stál ve dveřích a byl bledý. Vlasy mu visely kolem tváře. „Louisi…“
Vztáhl jsem k němu ruce ale pohyb jsem nedokončil. Roztřásl jsem se slabostí. Vůbec jsem nechápal co se to se mnou děje. Ale Harry to zřejmě věděl.
Sedl si ke mně na postel a pohladil mě po čele. „Musíš mě pustit. Musím odejít.“
„Ne,“ odporoval jsem a ucítil nový nápor bolesti.
„Zničí tě.“ zašeptal.
Ale v té chvíli jsem nemohl vnímat nic jiného než vzrůstající bolest. A pak jsem cítil, jak mi předává své vlastní myšlenky. Ale to jsem nechtěl. Nechtěl jsem mít tuhle nepatrnou část jeho. Chtěl jsem ho mít celého.
„Proč?“ hlesl jsem.
„Překročil jsem zákon Nejvyššího,“ řekl. „Přišli si pro mě. Nepatřím do tvého světa. Není tu pro mě místo.“
„Kašlu na takové zákony!“ vykřikl jsem zuřivě.
Harry se na okamžik odvrátil. Ale pak mi pohlédl zpříma do očí. „Jednou to budou i tvé zákony.“ řekl.
Zůstal jsem na něj civět beze slova.
Jak to myslel?
„To není možné,“ hlesl jsem.
A tehdy poprvé jsem si uvědomil, že celou dobu jsem to vlastně tušil. Nepřišel z jiné planety. Přišel z budoucnosti… Pokusil se, jak naznačil, vrátit čas. Jenže místo toho se v čase vrátil on- do minulosti. Proto pořád mluvil o rovnováze života. Nepatřil sem. Nepatřil ke mně…
Díval jsem se na Harryho a cítil se podivně prázdný. Snad jsem to už ani nebyl já. Bolest zmizela a nahradila ji prázdnota a chlad. Pořád ještě jsem se na něj díval. Ale najednou jsem vlastně nevěděl, proč to dělám.
„Tak vidíš,“ pronesl.
Zíral jsem na něj tupým pohledem člověka, který se právě vzbudil a nic nepoznává. Byl jsem zmatený zvláštním leskem v jeho očích i podivnou rezignací, se kterou se na mě díval.
Pořád ještě jsem se na něj díval a zřejmě jsem čekal, ale vůbec jsem nevěděl, na co.
„Louisi,“ zeptal se tiše. „Poznáváš mě ještě?“
Ale ten, koho jsem nepoznával, jsem byl já sám.
„Ano,“ řekl jsem tedy. „Samozřejmě že tě poznávám.“
Asi mi moc nevěřil.
