„Chci prodat byt,“ oznámil jsem mu tedy jednoho dne zcela nečekaně.
Nechápavě se po mě otočil. „Tomu nerozumím,“ namítl. „Copak to jde?“
„Samozřejmě,“ pousmál jsem se. Jeho nedůvěra tím ale nezmizela.
„U nás se byty dětí celé generace,“ řekl mi. „Když to uděláš, nebudeš se mít kam vrátit.“ Už dřív jsem mu vysvětlil, co to znamená, když člověk něco prodá nebo naopak koupí.
„Já už se nechci vrátit,“ řekl jsem a pořád se usmíval. Říkal jsem pravdu. Najednou jsem to věděl tal jistě jako to, že chci, aby odešel se mnou.
Tvářil se smutně. „Proč chceš odejít?“ zeptal se mě pak s naléhavostí, která mě udivila.
„Nechci odejít sám,“ vysvětlil jsem mu a přistoupil jsem krok k němu. „Chci, aby si šel se mnou.“
Snažil se mě zastavit paží, kterou napřáhl směrem ke mně, ale já neměl v úmyslu se ho dotknout. Chtěl jsem se k němu pouze přiblížit. Zřejmě to pochopil, protože jak rychle ruku vztáhl, tak rychle ji zase spustil dolů. Napůl se odvrátil a zavřel oči.
„Proč?“
„Záleží mi na tobě,“ řekl jsem prostě a zlehka pokrčil rameny. Samozřejmě by se to dalo chápat mnoha způsoby. Doufal jsem, že za těmi slovy nebude hledat víc, než to, co skutečně znamenají.
Pocit, že bez něj by mi už navždy něco chybělo.
„Tam, kam půjdeme, se dá přezimovat?“ zeptal se mě, protože si stejně jako já uvědomil, že léto pomalu končí a po něm přijde zima. Musel to poznat podvědomě, protože jsem o tom nemluvil a zatím venku pořád ještě svítilo slunce.
„Samozřejmě.“
Zajímalo ho jediné. „Budu tam mít možnost studovat?“
„Nebudeš muset dělat od rána do večera nic jiného,“ ujišťoval jsem ho, ale ve skrytu duše jsem doufal, že mi přece jen občas s něčím pomůže.
***
Jednou oknem zahlédl staršího člověka. „Ti lidé tam venku…“ vyhrkl. „Vidíš je?“
Stoupl jsem si vedle něho a viděl paní skoro sedmdesátiletou, jak něco čte na lavičce u dětského hřiště.
„No… ano,“ řekl jsem a s očekáváním se na Harryho podíval. „Proč?“
„Ještě nikdy jsem takové lidi neviděl,“ prohlásil. „Tam u nás…“ odmlčel se a já si ho zvědavě prohlížel.
Potom se na mě zpříma podíval. „Jak je to možné?“
Zaskočilo mě to. „Co?“
„Mají docela jinou tvář,“ řekl. „Jsou shrbení. Nejsou jako já nebo ty.“
„Jsou staří,“ odpověděl jsem a začínalo mě to více zajímat. „Ty a já jsme ještě mladí. Až zestárneme, taky budeme takhle vypadat.
Polekaně zamrkal. „Já už jsem starý,“ řekl. „A nevypadám tak.“
„Ale ty nejsi starý,“ ujistil jsem ho. „Je ti čtyřiadvacet. A té paní támhle je kolem sedmdesáti. Takže je zhruba třikrát tak stará jako ty.
„To není možné…“ trval na svým. „Nemůže ji být tolik. Jedině Vesmírný čaroděj by mohl-“ Znepokojeně se odmlčel a podíval se znovu z okna. „Jedině on zná tajemství dlouhověkosti.“
„Ale ona je smrtelná,“ fascinovaně upíral oči na tvář stařenky a já až tehdy pochopil, že se snaží zachytit její pohled.
„Nemůžeš přece…“ namítl jsem a v té chvíli se ta stará paní znenadání podívala naším směrem. Zdálo se, že její oči se zastavily na okamžik přímo na nás. Ale vzápětí netečně putovaly dál, až se posléze zase sklonila ke svému čtení.
„Myslel jsem si to,“ zašeptal Harry a sklopil oči.
Stáli jsme tam ještě nějakou dobu a potom Harry poodstoupil od okna a upřeně se zadíval do mých očí. Podvědomě jsem se přikrčil a nadzvedl paži. Ale nestalo se nic. Jen v mé tváři hledal neomylné známky stárnutí. A v mých očích něco, co by mu napovědělo, kde se stala chyba.
„Jsi ve věku smrti,“ konstatoval nakonec. „Jak to, že nemáš strach?“
„Ještě se nechystám umřít,“ namítl jsem pobaveně.
„Ale měl bys,“ opáčil tvrdě. „Je to tvá povinnost.“
„Harry…“ snažil jsem se setřepat ze sebe sítě strachu, do kterých mě zahalil. Ale moc se mi to nedařilo. Z jeho tváře sálal strach a začínal mě dusit.
„Odešel jsem, protože jsem začínal pochybovat,“ zašeptal. „Nikdo nesmí pochybovat.“
„Každý někdy pochybuje.“ Namítl jsem.
„Ne o smrti,“ řekl. „Ne, o zákonu.“
„Pověz mi něco o těch vašich podivných zákonech,“ poprosil jsem ho.
Neznali nemoci. Ani přetvářku. Bylo jim cizí jakékoli násilí. Neznali zbraně, protože je k ničemu nepotřebovali. Slovo válka jim nic neříkalo. Přesto umírali poměrně mladí.
„Proč?“ opakoval jsem naléhavě. „Kdo stanovil tu hranici?“
Tvrdě semkl svá ústa. „To je zákon Nejvyššího…“ zašeptal. „Každý ví, že v lunárním věku na něj čeká smrt. Tak stanovil Nejvyšší…“
Popudilo mě to. „A co s nimi děláte? Necháte je zmrznout?“
Viděl jsem, že ho to zabolelo. „Ne.“ Otočil se a přešel napříč pokojem. „Musíš pochopit-“
Nenechal jsem ho ani domluvit. „Nechci to chápat,“ vykřikl jsem. „Něco takového…“
„To je nutnost.“ Prohlásil ledově. „Kdysi dávno tak rozhodl jeden z prvních Vesmírných čarodějů. To oni tvoří zákony. Oni jsou zodpovědní za to, aby lidé nepřekročili rovnováhu života,“ pokračoval a v té chvíli jsem poznal, že je zase zpátky. Zpátky ve světě, který ovládali oni. Ve tváři se mu zračila bolest. Krutá, nesmiřitelná bolest a já jsem poprvé viděl tu tvář znetvořenou navíc i nenávistí.
