„Co jsou zač, ti tví Vesmírní čarodějové? Zrůdy?“ vyplivl jsem ta slova plná hořkosti nad nevyhnutelným osudem všech lidí tam daleko, kteří neměli ponětí, že žít se dá i jinak.
Líp.
Ale hned, jak mi ta myšlenka prolétla hlavou, znejistěl jsem. A on to na mě poznal.
„Nic není tak jednoduché, jak si myslíš,“ řekl. „Oč je tenhle svět lepší než ten náš?“
Nešlo o otázku. Pouze konstatoval skutečnost, která nás obklopuje a nedává nám možnost volby. My ke svému konci spějeme stejně jako oni, někdo dřív a někdo později, ale žádný z nás o tom nerozhoduje.
V našem světě rozhodují náhody. Nemoci. Války.
A tam takzvaní Vesmírní čarodějové.
„Promiň,“ zašeptal jsem. „Představa tolika zbytečných smrtí mě děsí.“
Harry vypadal, jako by si myslel, že jsem nic nepochopil. Možná měl tak trochu pravdu. Pořád jsem tápal.
„Je to nutnost,“ opakoval. „Nemáme moc možností, jak napravit chyby našich předků.“
Pochyboval jsem o tom, že vůbec ví, co říká.
„To jste nezvolili zrovna to nejlepší řešení,“ namítl jsem.
„Ty víš o nějakém jiném?“ zeptal se. „Potom by ses měl stát Vesmírným čarodějem. Protože po věky věků se pokoušíme najít jiný způsob jak udržet rovnováhu života. Každý z nás.“
Teď se zlobil on. Ustoupil jsem o krok. Rozčílení mu vtisklo do tváře divokou krásu, která mě docela ohromila. Znehybněl jsem a žas nad proměnou toho tichého, nenápadného chlapce.
Ale netrvalo dlouho a přede mnou stál opět Harry, jakého jsem znal. Možná jen víc sklíčený a smutný než kdykoli dřív.
„Není jiná možnost,“ řekl tak tiše, že jsem mu skoro nerozuměl. „Dar života nám byl zapůjčen jen na dobu určitou. Ta doba je neměnná. Jedině Vesmírný čaroděj smí v případě nenadálých změn zasáhnout do zákona. Tak stanovil Koncil tří.“
„Harry..“
„Není jiná možnost, copak to nevidíš?“ opakoval. Vzhlédl ke mně s prosbou o pochopení. „Snažil jsem se. Hledal jsem možnosti.“
Věděl jsem že mluví pravdu. Ale pořád mi na tom všem něco vadilo.
Nezdálo se mi, že utekl před smrtí. To bych spíš věřil tomu, že utekl před zodpovědností.
Mezitím Harry opět přistoupil k oknu a pohlédl na stařenku, která tam stále seděla. „Vy je necháváte žít.“ Konstatoval. „A přece už jsou docela k nepotřebě.“
Pozoroval jsem starou paní, která čtení právě zavírala. Těžce se zvedla a pomalu se začala šourat k domovu.
„Jsou opotřebovaní,“ podokl Harry. „Určitě nezastanou žádnou práci.“
„To ne,“ přiznal jsem. „Živí je stát.“
„Copak nepotřebujete víc místa pro ostatní?“
„Potřebujeme. Ale ne za takovou cenu.“
Harry se zamračil. „Jednou se vaše možnosti vyčerpají,“ řekl potom. „Co uděláte pak?“
To jsem samozřejmě nemohl vědět. Ale znepokojilo mě to. V ledasčem měl zajisté pravdu. Neexistuje mnoho možností. Nebo spíš: Nejsou nevyčerpatelné.
Z té jistoty mě zamrazilo.
„Ty se na mě zlobíš,“ řekl. „Ale já nesmím pochybovat.“
„Tak jsi radši utekl.“ Popíchl jsem ho.
Tiše kolem mě prošel a ve dveřích se na okamžik zastavil. „Vůbec nic jsi nepochopil.“
Nepokusil jsem se ho zastavit.
***
A tak poprvé od doby, kdy se u mě objevil, jsem zůstal zase sám. Seděl jsem dlouho do noci v kuchyni a podvědomě očekával, že se znenadání objeví ve dveřích, usměje se a všechno zlé zapomene.
Ale zrovna tak dobře jsem věděl, že se nevrátí.
Zabolelo mě to. Už navždy mě bude chybět kus sebe samého.
Usnul jsem až pozdě k ránu, s hlavou opřenou o desku stolu.
Probudilo mě naléhavé bušení na dveře. Nejdřív jsem nechápal, kde jsem a potom jsem si náhle vzpomněl.
„Harry!“ vykřikl jsem a utíkal otevřít. Až příliš pozdě mi došlo, že to není on.
To už jsem zíral do cizí, neúčastné mužské tváře. „Neměl u sebe žádné doklady.“ Řekl mi. „Znáte ho? On tvrdí že ano.“
Teprve tehdy jsem ho zahlédl. Vystoupil z jeho stínu a provinile na mě pohlédl.
Mlčky jsem přikývl.
„Mohl by jste mi ukázat jeho doklady?“
Ztuhl jsem a jen těžko potlačil zděšení natolik, aby se mi neodrazilo ve tváři.
„Ale jistě…“ otočil jsem se, abych se okamžitě zase otočil zpět. „Vlastně ne,“ opravil jsem se.
Podíval se nejprve na mě a pak na Harryho. Poznal jsem, co Harry udělal, až když muž pohlédl znovu na mě. Dívaly se na mě zmatené oči muže, který očividně nevěděl, kde se tu vzal.
„Promiňte,“ řekl. „Už musím jít.“
Poněkud roztržitě se otočil a pomalu odcházel. Všiml jsem si, že se několikrát otočil a pátravě si nás prohlíží. A tušil jsem, že dříve či později si vzpomene. Harry mu nevzal vzpomínky nadobro. Jenom je na okamžik potlačil. Prostě ho donutil zapomenout. Na něj, na mě. Na důvod, proč sem přišel.
Vtiskl mu svou vůli a potlačil tu jeho. Ale nedokázal ji zastavit. Jednou se ten muž vrátí a bude požadovat vysvětlení.
Vtáhl jsem ho do bytu a zavřel za námi dveře. „Vrátí se,“ řekl jsem a pořád jsem pevně svíral jeho dlaň. Ani jsem si to neuvědomil a Harry nejspíš také ne. Nepokusil se mi vytrhnout, jak by to udělal kdykoli jindy.
„Já vím,“ pronesl a pořád se na mě díval.
Smutně a cize.
