Když Harry viděl můj nechápavý obličej, pokračoval. „Protože tahle planeta se točí třikrát rychleji než ta, odkud jsem přišel. Vzhledem k tomu, mi je přibližně čtyřiadvacet let.“
Chtěl jsem se rozesmát. Skoro mě nachytal, tak vážně mluvil. Málem bych mu uvěřil. Ale ten smích mi zůstal viset v hrdle jako mrtvý pták spadlý do komína.
„Čtyřiadvacet?“ opakoval jsem tupě, jen abych něco řekl. Přemítal jsem nad tím, jestli si opravdu myslí, že mu budu věřit.
„Ano,“ řekl. „Jsem v lunárním věku. Ve věku smrti…“
Mlčel jsem. Díval se na mě smutně a vyčítavě.
„Ty mi nevěříš,“ konstatoval tiše. „Ale měl bys.“
Měl bych?
Rozhodně jsem si to nemyslel. Na jeho tváři jsem viděl, že přesně ví, co se mi honí hlavou. Jak je to možné, to jsem radši ve své mysli nerozebíral.
„Cože?“ vzmohl jsem se jen na to krátké slovíčko. Měl pravdu. Nevěřil jsem mu.
Smutně se pousmál. „Dvacátý čtvrtý rok je lunárním rokem smrti,“ zopakoval jaksi unaveně. „V tu dobu vstupujeme do posledních šesti let života. Je to hranice, kterou žádný člověk nepřekročí. Kromě vesmírných čarodějů…“
„Jaká hranice? O čem to mluvíš?“
Díval jsem se na něj jako na blázna. V jeho očích se zrodil soucit. Teď už silně patrný. Jako by mě předem litoval. Zlobilo mě to.
Zoufale jsem si stiskl hlavu dlaněmi. „Počkej, počkej…“ zaúpěl jsem. „Myslíš to vážně?“
Všechny ty řeči o cizím, nepředstavitelným světě? Copak je něco takového v dnešní době možné? Copak tomu vůbec můžu uvěřit?
Jen se na mě díval.
Pak mě to napadlo. „Ale ty jsi neumřel!“ namítl jsem s uspokojením. „Žiješ…“
Pohlédl k oknu a po tváři mu zase sklouzl ten známý výraz mučivé úzkosti, který jsem tam zahlédl již víckrát a který se přede mnou snažil Harry utajit.
„Ano. Ale nežiju tam,“ namítl logicky. „Jsem tady. S tebou.“
Ale na tom jsem už nic logického neviděl. Nezmínil se proč. Jaký měl důvod- pokud opravdu mluvil pravdu.
Začal mi tiše vyprávět o vzdáleném světě, z kterého pocházel. O světě, kde vinou bláznivých vědců došlo k odklonění planety sluneční soustavy. Tak daleko, že k ní sluneční paprsky dosáhnou jen jednou za tři roky…
Planeta se samozřejmě začala ochlazovat. Ne naráz, postupně. A lidé, kterým nic jiného nezbývalo, se stáhli do podzemních měst, která se pod zemí vybudovala jako možnost poslední záchrany. Zdálo se to zbytečné, ale najednou se nereálné vize staly skutečností. Většina obyvatel však stejně zemřela.
Těm ostatním zbylo dost prostoru, aby dokázali přežít. Chybělo jen jedno. Slunce…
Představil jsem si hrstku lidí, jež zbědovaně zalézají jako krysy pod zem, aby tam přečkaly těžké mrazy, které zničily všechno živé. A nejen to. I choroby. Tihle lidé sice neměli slunce, ale neznali ani nemoci. Jenže neznali ani žádné city- lásku, štěstí, smích.
Pár z nich- takzvaní vesmírní čarodějové, převzali vládu nad světem, který se už snad ani jako živý nedal považovat. Ti hlídali, aby se nikdy nenarušila rovnováha života, aby se lidé nepřemnožili, nebo naopak nevyhynuli.
Zíral jsem na Harryho a přemýšlel jsem o tom, co všechno mi opravdu řekl a co si pouze jen představuji. Už nějakou dobu mlčel. Zamyšleně zíral z okna.
Přistoupil jsem k němu. „Proč jsi vlastně utekl?“ zeptal jsem se.
Nezmínil se, jak se sem dostal. A já se ho neptal. Nechtěl jsem ještě uvěřit. A ptát se na tohle, znamenalo z půli věřit. Raději jsem se držel svých pochybností. To bylo jistější.
„Potřeboval jsem najít odpovědi,“ řekl mi. „Ale teď vím, že to nikdo nedokáže.
Začal mi vysvětlovat, že tam u nich lidé mají většinou jen málo dětí. Podle zákona smí mít každá rodina jednoho chlapce a jedno děvče, pokud se jim narodí dva chlapci nebo dvě děvčata, vznese se k Nejvyššímu čaroději žádost o možnost nápravy, ale takové žádosti jsou málokdy vyslyšeny.
„Pokud je nedostatek dívek a dotyční mají dva chlapce, žádosti se vyhoví. A naopak. Ale jinak ne.“
Díval jsem se na něj zřejmě dost nechápavě. Připomínalo mi to podmínky některých státu tady na Zemi.
„A co když někdo poruší tohle… nařízení?“ zeptal jsem se.
„Nikdo ho neporuší,“ odpověděl klidně. „Stalo se to jenom jednou…“
Z jeho výrazu jsem pochopil, že to určitě nedopadlo dobře.
„Vyhnali je,“ řekl. „Nedovolil ji s děťátkem přezimovat.“
Celá ta hrůza se mu zračila v očích. Zachmuřeně jsem se do nich díval a viděl, co ani nechtěl skrývat.
Nemilosrdnost světa, kterého se vzdal.
Podstatu přežití.
Tvrdou disciplínu, která neměla slitování.
S nikým.
V té chvíli jsem mu věřil. Ta hrůza sama o sobě byla skutečná. Nikdo nic podobného nemohl předstírat. Užasle jsem si ho prohlížel. Ale vypadal pořád stejně. Klidný, tichý, nepřirozeně bledý a vzdálený. Teď už jsem to chápal. Částí své mysli žil ještě pořád tam…
Najednou mě ten cizí, vzdálený svět začal zajímat. Všechno o čem chtěl mluvit. I o čem nechtěl. To mě samozřejmě zajímalo ještě víc.
„Ten Vesmírný čaroděj…“ začal jsem s vyptáváním, ale Harry mi hněvivě zamkl ústa jediným krátkým šlehnutím svých zvláštních očí.
„Až jindy,“ řekl pak o poznání mírněji a beze slov tak prosil o prominutí. „Později.“
Vyhověl jsem mu.
Ale dost možná jsem se na něho i zlobil. Lekal mě tím, jak mě jeho oči ovládaly. V té chvíli, kdy mě uvěznil ve svém pohledu, jsem nemohl mluvit, hýbat se, ani vzdorovat.
V tom okamžiku se mi jeho oči vůbec nelíbily. Zvláštní lesk je zbavoval něhy, která se tam usazovala ve chvílích, kdy si myslel, že se nedívám. Připadalo mi, jako by mě někdo oloupil. Sebral veškerou něhu a krásu a nahradil ji… Čím vlastně?
Díval se na mě tiše, chápavě.
Měl jsem strach.
„Harry…“ začal jsem a i tentokrát mě přerušil. Ale použil k tomu ryze lidský způsob: zarazil mě zdviženou rukou.
„Ne.“ Řekl. Tvrdě a zároveň kajícně. „Prosím.“
A tak jsem dál nenaléhal.
********
Doufám že se líbilo :))
Jdu na pleees! :D držtre mi palce ať nikomu nepošlapu nohy
