No, a pak se nějakou dobu zdálo, že je všechno zase v pořádku. Při pohledu na kotě v jeho náruči už jsem se nevztekal, ale blahosklonně jsem se usmíval.
Věděl jsem své.
Harry se taky usmíval. Smyslně, řekl bych. Pokud v jeho světě opravdu nevěděli, co je to láska, učil se rychle. Sváděl mě už tím, jak se na mě díval. Jakým způsobem se po mě otáčel. Nakrčeným čelem a skousnutými rty. Dělal to, aniž si vůbec uvědomoval, co vlastně dělá.
A jaké to má důsledky.
Mou roztržitost. Nepřetržitou únavu. Poblázněnost. Vydrželi jsme celé hodiny nemluvit. Jen jsme se na sebe dívali a kroužili jsme kolem sebe jako tygři v kleci. Bavilo nás to.
Moc.
Přestal jsem myslet na cokoli jiného. Vlastně, výstižněji by znělo: Přestal jsem myslet. Tečka. Když se nyní ohlížím zpátky, nestačím se divit. Asi bych se měl stydět. Ale ani teď, s odstupem několika let, nepociťuji žádný náznak studu. Ani výčitek. A nikdy jsem nelitoval jediného svého kroku. A pokud jsem přece jen litoval, tak toho, co jsem neudělal. A toho, co jsem neřekl.
Harry během toho bláznivého období zkrásněl. Tváře mu zrůžověly. Oči přetékaly touhou a zeleně plály. Asi by se našel někdo, kdo by mi tvrdil, že byl pořád stejný. Ale moje vlastní oči viděly něco jiného. Krásu. Něhu. Jiskřivou radost. A štěstí. To vše v jedné jediné tváři.
Byl krásný.
A to mi nikdo nevymluví.
Pochopil jsem, že ho doopravdy miluju. Ne pro to, co jsme spolu prováděli. Existovalo tolik jiných věcí, které už jsem si bez něj nedokázal představit.
Společné snídaně.
Úsměvy.
Doteky.
Rozpustilé pohledy.
Nezávazný smích.
Radost.
Byli jsme skutečně šťastní. Ne zdánlivě jako mnoho dalších. A nepřemýšleli jsme nad tím, jak dlouho to potrvá. Kdybychom to dělali, asi by to štěstí rázem zmizelo. A tak jsme to nedělali.
V té době jsem věřil, že mi život nabídl všechno, co mohl. A že to všechno předčilo veškeré mé naděje. A sny. Nikdo si nemůže přát víc, než co jsem měl právě já. A pokud si i přeje, nedostane to.
Žil jsem tak, jak si jiní pouze představují, že by žít chtěli: Bez představ, co by mohlo být, bez tužeb, jež by se mohly splnit, bez nároků, jež bych chtěl vznést. Neexistovalo nic, po čem bych toužil- a neměl to.
Protože to, co jsem chtěl, jsem už dostal.
Nikdy jsem nezkoušel drogy a ani jsem nevěděl, co přesně si mám pod tím pojmem představit. Co člověk cítí, nebo naopak necítí. Ale pokud bych měl svůj stav k něčemu přirovnat, bylo by to asi tohle.
Nepátral jsem ve své paměti, jestli jsem už něco podobného zažil. Protože to nebylo důležité. A vlastně ani reálné. Nikdy nic nemůžete prožít úplně stejně. To prostě nejde. A člověk po tom ani netouží.
I když si někdy myslí, že ano.
Ale není to pravda.
***
Počasí se začalo zhoršovat, sníh padal a tál a znovu padal. Vítr zuřivě cloumal stromy. Slunce se ztratilo v záplavě mraků šedivé clony, která potáhla nebe. V noci začalo mrznout.
Spávali jsme s Harrym přitisknutí k sobě a hřál nás náš vzájemný dech. Často jsem čekal, až usne, a pak jsem si ho nekonečně dlouho prohlížel. Víčka se mu neznatelně chvěla a tvář mu halil nádech ruměnce po divokém milování. Na čele se mu leskly kapičky usychajícího potu a vlasy měl lehce zcuchané a rozhozené na polštáři. Nemohl jsem se těch pohledů nabažit.
Tehdy mi skutečně patřil.
Už se zimy tolik nebál. I když je docela možné, že se jenom smířil s tím, že tu zkrátka nezmrzneme. Že mi nevěřil, ale zároveň mu nezáleželo na tom, jak to nakonec dopadne. Jen když to potrvá.
Láska.
Nebo tak něco.
Pozná se láska z toho, že je vám dobře? Bylo nám dobře.
Anebo z toho, že vyvádíte hlouposti? Dělali jsme je.
Pořád se smějete? Pak to tedy bylo ono.
Ale po tom všem si stejně myslím, že nejvíc se to pozná podle toho, jak moc bolí, když o ni přijdete.
A ono to bolelo.
Strašně to bolelo.
Ale to jsem poněkud předběhl čas. Tehdy v zimě jsme o bolesti neuvažovali. Byla daleko. Tak daleko, jak jen láska byla blízko. Proč taky myslet na bolest, když právě prožíváte něco, o čem si jiní nechávají pouze zdát?
Když konečně napadlo sníh, přemluvil jsem Harryho, aby se mnou šel ven. Nechtěl. Sníh znal pouze z vyprávění. A z pohledů teleskopu v bezpečí podzemních paláců. Sníh znamenal smrt.
Nakonec však přece jen šel.
Ne snad proto, že by chtěl umřít. Ne. Jen se rozhodl mi věřit.
Procházeli jsme se venku asi půl hodiny. Všude leželo ticho. Takové ticho, až z toho na člověka padla tíseň. Ale zároveň v tom bylo něco omamně krásného. Čistota. Něha.
Neporušená bílá plocha, ve které zůstávaly jen naše otisky stop. Pokoušeli jsme se válet sudy, ale nešlo to. Brzy jsme byli promočení na kost. Do chaty jsme se vrátili zmrzlí, veselí.
Když jsme pak seděli společně ve vaně a popíjeli víno, podíval se Harrry na mě najednou zkoumavě a zadumaně a já jsem pochopil, že se rozhodl svěřit mi tajemství svého života. Ale rovněž jsem si uvědomil, že o to nestojím. Že to nechci vědět.
Ať už je cokoli.
„Ne,“ řekl jsem. „Nic neříkej.“
Usmál se. „Já chci.“
Díval jsem se stranou. „Ale já ne.“
Uchopil něžně mou tvář do dlaní a přinutil mě, abych na něj pohlédl. „Budeš se zlobit,“ konstatoval. „Ale zlobil by ses, i kdybych ti to neřekl.“
„Tak to neříkej,“ opakoval jsem naléhavě.
„Já chci.“ Ve skutečnosti to znělo jako: Musím.
Nechtěl.
Viděl jsem na něm, že z toho má strach. Stejně jako já. Ale z nějakého podivného důvodu si usmyslel, že bych to měl vědět. To něco.
Bylo mi jedno, co to je. Očima jsem ho zapřísáhl, aby mi to neříkal. Ale už se rozhodl.
