Když jsem se probudil, Harry ještě stále dřímal s hlavou opřenou o mé rameno. Opatrně jsem se postavil a zvedl ho do náruče. Podvědomě se ke mně přitiskl, až se ve mně cosi sevřelo. Nechal jsem ho spát v mém pokoji a odešel jsem dolů do kuchyně.
A přemýšlel jsem o pošetilosti druhých. Jen o té své jsem přemýšlet nechtěl.
Nemyslel jsem si že to, co cítím k Harrymu je láska. Na to bylo ještě příliš brzy. Ale byla to náklonnost a z té by časem mohlo vzniknout něco víc. Tušil jsem, že si to uvědomuje i on, ačkoli nic podobného zatím nepoznal.
Mohlo to fungovat?
Nechtěl jsem mu ublížit. Ale věděl jsem, že ať už dělám cokoli, nakonec mu to stejně ublíží.
Za oknem se na mě usmíval nový den. Málem jsem se začal usmívat taky. Jenže pak mě všechny ty úsměvy začaly bolet.
Potom přišel Harry a já jsem na všechno zapomněl.
Nevím, co čekal, že udělám. Já to taky nevěděl. A tak jsem nakonec neudělal vůbec nic. Jen jsem tam stál a díval se na něj, jako bych se toho pohledu nemohl nasytit.
Nejistě se na mě usmál.
Chtěl jsem mu ten úsměv oplatit, ale nedokázal jsem to. Jen jsem upřeně zíral na jeho tvář. Úplně jsem zapomněl, co dokáže. Najednou jsem stál tak blízko, že jsem cítil na tváři jeho dech. A pak už jsem nevěděl, jestli jsem to chtěl skutečně já, anebo mi jen vnutil, co chtěl on sám.
Líbal jsem ho odvážněji, něž bych si kdy pomyslel. Až se mi z té závratě zatočila hlava. Přitiskl jsem ho k sobě v mocném objetí a opřel se o něj. Zakolísal pod mou vahou a oba jsme se povážlivě zakymáceli.
To mě konečně zase vrátilo na zem.
„Ježíši…“ vydechl jsem jako někdo, kdo se právě probudil z těžkého snu a skutečnost je docela jiná, než by měla být.
Netvářil se vůbec kajícně, ačkoli jsem to očekával. „Teď už je jedno co uděláš,“ řekl. „Překročil jsem zákon tím nejhorším možným způsobem. Už se nemůžu vrátit.“
Zachvěl jsem se. Neřekl, že se nechce vrátit. Řekl, že nemůže.
Pozoroval mě. Asi uhádl, na co myslím.
„Teď už je pozdě,“ pronesl. „Čas se nedá vrátit.“
„Stýská se ti?“ zeptal jsem se a doufal, že je to ten důvod.
Pohlédl na mě takovým způsobem, že ve mě zmrazil všechny další případné otázky. Nebyl to příkaz jeho mysli, co mi vzalo slova z úst. Byl to tak nevýslovný smutek, že jsem mu podlehl.
Nadechl se. „Moji rodiče neměli to štěstí, aby naplnili rovnováhu života. Matka poskytla otci pouze dva syny. Nepožádali o nápravu. Když přišel čas smrti, bylo mému bratrovi patnáct let.“
S pohrdáním mi házel ta slova k nohám. Teprve teď jsem začínal chápat, co jsem měl pochopit už dřív.
„Můj bratr mě vychoval,“ řekl. „Třikrát kvůli mně požádal o vyškrtnutí svého jména z Knihy života. Nikdy se už neoženil.“
Přistoupil jsem k němu. „To je mi líto.“
„On toho nikdy nelitoval,“ řekl. „Věděl, že zemře…“
Odvrátil se a do hlasu se mu vkradl podivný tón. „Nechtěl jsem. Ale nedalo se nic dělat.“
„A tak jsi odešel,“ odpověděl jsem za něj, protože jsem náhle pochopil. Později se však ukázalo, že to ráno mi neřekl celou pravdu, jen její část.
„Proč jsi ho nevzal s sebou?“
Raněně se na mě podíval. „Ukázalo se, že je příliš pozdě,“ řekl. „Pro něj… i pro mě.“
Objal jsem ho. Objal jsem ho a držel tak pevně, jak jen to šlo. Neplakal. Nechal se ode mě objímat a mrtvě zíral do prázdna. „Čas se nedá vrátit,“ zašeptal znovu po chvíli.
Už tenkrát jsem to měl vědět. Ale já viděl jenom jeho. Jeho bolest, kterou v sobě skrýval a která jen čas od času pronikla na povrch a odrazila se v jeho pohledu.
„Kdyby to šlo,“ řekl jsem. „Byl by všude na světě jeden veliký zmatek.“
Poodstoupil ode mě, ale nepokusil se mi vyvinout z objetí. „Řekl mi něco hodně podobného. Řekl, že udělá, co se od něj očekává. A že to mám udělat i já.“
Najednou mě prudce odstrčil a zakryl si dlaněmi obličej. Když se na mě podíval, už to nebyl on. Někdo cizí, se bez zájmu díval do mých očí, aniž by mě poznával.
„A tak jsem to udělal,“ řekl.
Asi na mě poznal, že mu vůbec nerozumím. Taky se mě začínalo zmocňovat obavy. Nešlo o nic konkrétního, čeho bych se bál. Ale říkal jsem si, že je to jen bolest, kterou mu čtu z očí, ta bolest, o které jsem si myslel, že ji dokážu pochopit.
Teď jsem věděl, že je to nad mé chápání. Že je to něco, čemu může rozumět jenom on.
„Někdy je lepší, nic nevědět,“ konstatoval.
