15| Klidně i do pekla

289 47 1
                                    

Takže mě vyčistil.

Nikdy jsme o tom nemluvili, ale to neznamenalo, že jsme na to nemysleli. A pak jednoho dne jsem se pozastavil nad formulací toho slova.

Vyčistit.

Copak ve mně bylo tolik špatného?

Myslel jsem na to, zrovna když procházel kolem mě a muselo se to nějak odrazit v mých očích, protože se zastavil a zpytavě si mě prohlížel.

„Myslíš na to,“ konstatoval smutně.

Nesnažil jsem se to zapírat. „Ano.“

„Neměl jsem to dělat,“ opakoval. Ale to jsem nechtěl slyšet.

„Proč?“

„Proč jsem to udělal?“ udiveně povytáhl obočí. Měl jsem za to, že tohle jsem už viděl.

„Proč zrovna ,“ upřesnil jsem.

„Některé věci v mysli člověka nemají prostě opodstatnění,“ řekl. „Jenom mu překážejí v tom, aby si myšlenky dokázal pořádně urovnat."

„Děláte to… často?“ zeptal jsem se.

Mlčky zavrtěl hlavou. „Je zapovězené proniknout do cizích myšlenek. Jen Vesmírný čaroděj má na to právo.“

„Ale tys to udělal.“

„Porušil jsem zákon,“ řekl, "jako už kolikrát předtím. „Teď už na tom stejně nezáleží.“

Ale záleželo.

Věděl to.

Četl jsem mu to v očích a zároveň jsem se odvracel protože mi bylo jasné, že porušuji jeho soukromí stejně tak, jako on to moje. A že tedy nejsem o nic lepší než on.

„Zklamal jsem tě,“ zašeptal. Na jeho tváři se položily stíny, které čas od času přicházely z temnot tam venku. „Ale nejvíc jsem zklamal sám sebe.“

Překvapeně jsem na něj pohlédl.

„Zneužil jsem tě pro svůj vlastní prospěch. Nebo spíš pro vidinu toho prospěchu.“

Dobře jsme věděli, že to nakonec dopadlo docela jinak.

„A to si nikdo nesmí dovolit.“ Dokončil.

Mlčel jsem.

„Ani Vesmírný čaroděj ne,“ dodal.

„Dobře,“ řekl jsem netrpělivě. „Tak už toho nech.“

Udiveně sebou trhl a podíval se směrem ke mně. Do té doby zíral do prázdna mrtvýma očima, které jsem nepoznával.

Přistoupil jsem k němu. Vztáhl jsem dlaně a on mi do nich vložil ty své. Pak jsem ho přitáhl tak blízko, jak jen jsem mohl.

„Už na to nemysli,“ zašeptal jsem mu do kudrnatých vlasů a opájel se vůní, kterou kolem sebe nevědomky šířil.

„Zapomeň na to,“ žádal jsem a on přikyvoval, ale jen do té doby, než si uvědomil, co po něm chci.

Prudce mě od sebe odstrčil a nevěřícně se na mě díval. „Zapomenout?“

„Ano,“ přisvědčil jsem. „Na všechno.“

„Jedině smrtí může člověk zapomenout,“ řekl a užasle na mě zíral. „Bez vzpomínek není člověka,“ namítl. „Kdo zapomene, mrtvý je. Kde není smrti, nemrtví vládnou.“

„Co?“

„Zákon o smrti, učení Nejvyššího. Nařizuje vyškrtnout nemrtvého z Knihy života dřív, než do smrti vstoupí. Potom je podle knihy mrtvým, ačkoli není skutečně mrtvý. Ten rozdíl je však nepatrný.“

Už mě to nemohlo překvapit. „Tohle umíte?“ zeptal jsem se. „Donutit člověka, aby zapomněl, že žije?“

„On nezapomene, že žije,“ opravil mě. „Jen zapomene na to, kdo je. A kdo jsou ostatní. Jako by se narodil odznova. Do jiného světa.“

„To je strašné.“

„To je zákon,“ namítl.

„Zákon.“ Tupě jsem opakoval.

„Jen za určitých okolností…“

„A jaké jsou to okolnosti?“ skočil jsem mu do řeči.

Poodstoupil ode mě co nejdál ke zdi. Potom se sunul podél zdi až k oknu a tam se otočil a chladil si rozpálené čelo o okenní tabulku.

„Vědomé porušení zákonů ve všech ohledech,“ zašeptal. „Čím větší je úroveň, které jsme dosáhli, tím větší bývá trest.“

Mlčky jsem se na něj díval.

„Říkal jsi, že ti neublíží,“ namítl jsem pak. Nic víc mě v tu chvíli nenapadlo.

„Nebolí to,“ řekl klidně. „Potom už člověka nikdy nic nebolí. Ani smrt.“

„Mě to bolelo.“ Namítl jsem.

Neuvěřitelně něžně se na mě usmál. „To bylo něco jiného.“

Ano. Já jsem si uvědomoval, co provedl. Je rozdíl, pokud si člověk něco uvědomuje, anebo už ne.

„Je snadnější na bolest zapomenout než ji překonávat,“ řekl tiše.

„Snadnější ne. Jen…“ Zmlkl jsem a přešel jsem po pokoji tam a zpátky.

„Jen to tolik nebolí,“ dořekl a pomalu se ke mně blížil. „Já nechci zapomenout.“

„Taky nechci zapomenout,“ zašeptal jsem a objal ho.

„Někdy cesta, kterou nám osud přidělí, není jednoduchá. Ale to neznamená, že bychom to měli vzdát dřív, než po ní přejdeme.“

Zamkl jsem mu ústa hladovým polibkem. Ať už to, co říkal, byla pravda nebo ne, věděl jsem, že půjdu, kamkoli bude chtít.

Ať už ta cesta povede, kam chce.
Klidně i do pekla.
Hlavně, když on půjde se mnou.

.....................................................................

Moc se vám omlouvám, ale vůbec nestíhám

Prelude {AU} / l.s  ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat