Pomalu jsem to začínal chápat.
„Podstatou je poskytnout dar života,“ pokračoval Harry. „Jen ve výjimečných případech se ho rozhodnou vzdát.“
„To je strašné,“ řekl jsem konečně a odvrátil jsem se. „Vy je nutíte mít děti s někým, koho třeba ani nemilují.“
„Není lásky na světě,“ prohlásil. „Lidé jsou povinni zachovat život a udržovat jeho rovnováhu. Proto byli stvořeni.“
„Ne,“ vykřikl jsem. „Plácáš nesmysly.“
Očividně nevěděl, co mu povídám. „To je zákon,“ řekl bez jakékoli špetky citu. „To je učení Nejvyššího.“
Vypadalo to, že je nezdolně přesvědčen o své pravdě. Ale já jsem se tak lehce nechtěl vzdát. Začínalo mě to zlobit čím dál víc. A na spánek jsem dávno zapomněl.
„Kecy!“ prskl jsem ve zlosti a postavil jsem se. „Co tví rodiče?“
„Ti jsou dávno mrtví,“ odpověděl klidně, ale přece jen se mu trošku hlas zachvěl.
„Splnili svou povinnost,“ řekl jsem hořce a bylo mi přitom všelijak.
„Ano.“
„A ty si je nechal.“
Obviňoval jsem ho a přece jsem věděl, že neměl na vybranou. Ne tam.
„Bylo mi sotva devět let,“ odpověděl přidušeně a já si s hrůzou uvědomil, že pláče. Chlapec, který musel ze dne na den dospět. Neuvědomil jsem si, že slzy jsou něco, co mají naše dva světy společného.
Přiklekl jsem k němu a dlaní mu setřel vlhkost z tváří.
„Odpusť,“ zašeptal. „Vím, že očista těla je čistě soukromá věc. Už se to nikdy nestane.“
Zarazil jsem se uprostřed pohybu a ruku opět připažil. „Očista těla?“
„Ano,“ přisvědčil. „Zmatek ve tvé mysli vytryskne v podobě slz, jak praví litera zákona. Není přípustné tak konat na veřejných prostranstvích.“
Čekala nás ještě hodně dlouhá cesta k vzájemnému pochopení. Při pohledu na jeho vážnou tvář, teď už zbavenou slz, jsem se začal smát.
A pak jsem zase přestal. „Promiň,“ řekl jsem zaraženě. „Jen je toho na mě najednou trochu moc.“
Díval se na mě pořád tím prazvláštním pohledem, za nímž se skrýval ten pravý Harry, kterého jsem tam tušil od samého začátku. Ten, který utíkal sám před sebou.
A před tím, čemu říkal pochybnosti.
Pomalu jsem se naklonil a zlehka ho políbil na rty. Byl to krátký, letmý polibek, ihned jsem se zase narovnal a čekal, co to způsobí. Rty se mu neznatelně chvěly a dech se mu zpomalil.
„Dal jsi mi znamení,“ zašeptal a oči se mu zakalily beznadějným smutkem, který jsem nedokázal pochopit. Zlobí se? (a.n heh znamení= děti pamatujete?)
„Ale já ti nemohu nabídnout dar života,“ řekl pak, a když to říkal, nedíval se mi do tváře.
Hlas se mu chvěl potlačovanými emocemi.
Nadějí, kterou si nechtěl připouštět.
Vědomím nereálnosti.
Touhou.
„Nikdy.“
„Já vím,“ řekl jsem, ale bůh ví, že jsem v té chvíli nevěděl zhola nic.
Chtěl jsem ho líbat. Ale nějak jsem uhodl, že na to nesmím jít tak hrr. Nakonec jsem ho ani neobjal. Jen jsem tam seděl a díval se na něj.
Proč jsem jen nechtěl vidět to, co bylo víc než zřejmé?
Seděli jsme pak oba zády ke dveřím a mlčky civěli do tmy. K ránu jsem pocítil, jak mi jeho hlava zvolna klesá na rameno.
Tohle byl začátek.
Začátek konce, poznamenal by jistě on.
Ale v té chvíli jsem tomu nevěřil.
Jak pošetilé.
A hloupé.
-----------------------------------------------------------
Těm bystřejším by mělo už něco dojít, alespoň doufám, díky tomu konci co jsem tam napsala :D Jinak toto je snad ta nejkratší kapitola ve světe kapitol a za to se omlouvám
