„Prosím tě,“ řekl jsem. „Prosím. Nedívej se tak.“ Podíval jsem se na něj s nadějí.
Vrátil mi ji v odrazu svých očí.
„To stačí,“ řekl jsem. „Nic jiného nepotřebujeme.“
Věděli jsme, že nemáme moc času. Nezdržovali jsme se balením maličkostí, které bychom stejně neměli kam dát. Telefonicky jsem urychlil prodej bytu, který jsem dávno předtím domluvil. Nakonec jsme odvezli jen část mých osobních věcí, které jsem potřeboval ke své práci.
Když toho večera zaklepali příslušníci policie na dveře mého bývalého bytu, nikdo jim neotevřel. Po násilném vniknutí našli podle očekávání byt prázdný, protože nový majitel se ještě nestihl nastěhovat.
V té době jsme byli ještě stále na cestě. Místo, kam jsem ho vezl, se nacházelo na opačné straně státu a také proto jsem tam moc nejezdil.
Jel jsem bez přestání, popoháněl mě strach o něj a teď už i o sebe. Bál jsem se, že už bych Harryho nikdy nemusel spatřit, kdyby nás chytili.
Harry seděl mlčky vedle mě a přidržoval se palubní desky. Věděl už, co jsou to auta, ale nevěřil jim.
Nebo možná nevěřil mě.
Zůstalo na mě, abych věřil za nás oba.
***
Něco ze strachu té noci nás neopustilo, ani když jsme byli v bezpečí.
Tedy: Ve zdánlivém bezpečí.
Věděli jsme, že jednou nás tu někdo najde.
Ale prozatím jsem na to nechtěl myslet. A on zřejmě taky ne. Rozhlížel se po novém domově a beze slova procházel z jedné místnosti do druhé.
Složil jsem věci v kuchyni na zem a po očku ho sledoval, jak stoupá po schodech nahoru. Brzy mi zmizel z dohledu ale stále jsem slyšel jeho tiché kroky. Opřel jsem se o dveře a vychutnával si ticho. Zmohla mě únava.
Vtom se Harry objevil nahoře na schodišti.
Zavřel jsem dveře a šel k němu. „Pojď,“ řekl jsem a pokusil se ho vzít za ruku, ale on se tomu obratně vyhnul.
Zavedl jsem ho do jedné ze dvou ložnic a sám jsem odešel do druhého pokoje. Slyšel jsem jak neklidně přechází sem a tam. Věřím, že to dělal i dávno poté, co jsem spal.
Uprostřed noci jsem se najednou vzbudil a přemýšlel, co mě vyrušilo ze spánku. Ale dům byl tichý, a venku panovalo taky ticho, jen les šuměl, jak se vítr opíral do větví.
Už podruhé jsem skoro usínal, když jsem si všiml stínu schouleného u dveří.
Nadzvedl jsem se na loktech a zmateně pomrkával. „Harry?“ zašeptal jsem a on se okamžitě zvedl a vyčkávavě na mě hleděl.
Sedl jsem si a spustil nohy na zem. „Proboha co tu děláš?“
Opíral se zády o zeď, skrčené nohy přitažené k břichu a objímal je pažemi. Byl zrovna úplněk a tak jsem zřetelně viděl neklid v jeho tváři.
„Ty vaše obrovské keře tak smutně naříkají…“ zašeptal.
„Stromy,“ opravil jsem ho. „To jsou stromy. Takhle šumí les.“
„Musí to dát velkou práci vypěstovat takhle velké keře,“ řekl, jako by mě předtím vůbec neslyšel.
„Pojď ke mně,“ vyzval jsem ho, ale nečekal jsem, že by skutečně přišel. Byl jsem připraven čelit odmítnutí jako kdykoli dřív a chápavě jsem se na něj usmál.
Ale opět mě překvapil. „Teď… a nebo až později?“ zeptal se a mé oči se udiveně otevřely dokořán. Smutně se pousmál. „Chtěl jsi vědět, jak to lidé dělají, když chtějí mít děti,“ připomněl mi jednu mou ne zcela zodpovězenou otázku.
„Ano.“
„Muž dá tomu dotyčnému znamení,“ vysvětlil. „Pak postoupí svou žádost Nejvyššímu.“
„Tomu dotyčnému… myslíš ženě nebo muži?“
„To je přeci jedno.“
„Cože? U vás mohou mít děti i muži?“
„Ano, proč by ne?“
Nepohnutě jsem zíral a mlčel jsem.
„Pokud rodina souhlasí, jsou jejich jména zapsána do Knihy života. Ale jen ten dotyčný, komu bylo dáno znamení, se rozhodne, jestli mužovo vyznání přijme.
Konečně jsem začínal chápat, co celou dobu musel nutně vidět za mými pokusy o sblížení. „Teď… a nebo později,“ zopakoval. „Tak rozhodnul Koncil tří.“
Další z podivných zákonů té země mě zbavil řeči. Ale jen na krátkou chvíli. „Co když ten dotyčný nebude chtít přijmout… to vyzvání?“
„Tak požádá Vesmírného čaroděje, aby vyškrtl jeho jméno z Knihy života.“
„Aha.“
Byl jsem naprosto zmatený.
„Ale žádné jméno nesmí být v Knize života zapsáno víc než třikrát,“ vysvětlil. „Jen dvakrát může dotyčný žádat o nápravu.“
„Ale pokud přece jen…“
„Potřetí by byl vyškrtnut navždy. Už by nikdy nemohl poskytnout dar života. Takového člověka žádný muž nechce,“ řekl Harry a lehce pokrčil rameny.
