A pak jednoho dne přišel podzim. A s ním deště a mlhy.
„Přichází zima,“ poznamenal to ráno Harry. „Zatím není vidět, ale cítím ji.“
„Bude to ještě nějakou dobu trvat, ta skutečná zima teprve přijde.“
Bylo ale poznat, že jsem ho nepřesvědčil. Zřejmě toho o počasí věděl mnohem víc než já.
Čekal.
Seděl u okna a sledoval, jak se les ukládá k zimnímu spánku. Věděl jsem, že hledá známky změn na stromech a zároveň jsem věděl, že je hledá marně.
***
„Neboj se,“ řekl jsem jednou, kdy jsem ho přistihl zase stát za oknem. „Nevadí jim to.“
„Mráz je spálí,“ poznamenal s jistotou. „Teď ještě ne, ale jednou…“
„To se nikdy nestane,“ snažil jsem se ho uklidnit.
Ale on se na mě zadíval takovým pohledem, že moje jistotu klopýtla a zakolísala. Pohlédl jsem za jeho hlavu a viděl les jako jindy. Něco, co existovalo odjakživa. A co zůstane i potom, co už tu dávno nebudu.
Nebo snad ne?
Snažil jsem se ten zmatek, který ve mně zasel svými slovy a vědoucími pohledy, přejít a nemyslet na něj, ale moc se mi to nedařilo. Snažil jsem se pracovat, ale ani to se mi nedařilo. Nakonec jsem vyběhl ven a dlouhé hodiny jsem se procházel po okolí.
A přitom jsem myslel jen jak je tu krásně. Jak les voní. Jak je ohromný. Krásný. Tichý. A přátelský.
***
„Utekl jsi,“ poznamenal vyčítavě, jakmile jsem se k večeru po dlouhých hodinách vracel.
„Stejně jako ty,“ řekl jsem. „Ale já jsem se vrátil.“
Zabolelo ho to. Okamžitě jsem svých slov zalitoval.
„Pochybuješ?“ zeptal se.
Pochyboval jsem?
Asi ano. Každý má své pochybnosti. Jenže to jsem mu ještě nedokázal přiznat.
„Někdy,“ řekl jsem tedy a sklopil oči.
„To není celá pravda,“ namítl. Příliš dlouho jsem váhal. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že je schopný číst mé myšlenky.
„Dobře,“ přiznal jsem. „Jak chceš.“
A pak jsem se na něj podíval a všechno jsem mu řekl beze slov. Konečně se na mě usmál.
***
Za okny zuřila bouřka. Stromy naříkaly a klátily se ve větru. Během chvilky se všude kolem valily potoky vody. Harry to všechno sledoval za okny v podkroví.
Já jsem se pokoušel pracovat. Tentokrát doopravdy.
Byl jsem odjakživa samotář. Ne že bych samotu vyhledával, spíš tak nějak ke mně patřila.
Nevěděl jsem, co si o mě myslí ostatní. Ale nikdy jsem neměl problémy s navazováním známostí. Můj problém spočíval v tom, udržet si je. Dříve, či později to ostatní přestalo bavit. Ale Harry byl jiný. Ne proto, že pocházel z jiného světa.
Ale i tak jsem věděl, že ani teď to nedopadne jinak. Jenom mě to tentokrát bude bolet.
Vlastně mě to bolelo už teď.
On na tom byl stejně. Nemluvili jsme o tom, proč taky. Ale každý jsme v sobě nosili vědomí brzkého konce a to nám zničilo naději na štěstí ještě dřív, než to mohlo přijít.
Ale někdy jsem přece jen něco hodně podobného cítil. Štěstí.
Nosil jsem Harrymu květiny. Jezdil jsem pro ně do nejbližšího města i přes riziko, že mě někdo pozná. Těšilo mě sledovat proměny v jeho tváři, kde se střídal údiv s radostí a obavami. Ale nevěděl moc o tom, že je to ode mě poměrně dost nezodpovědné, jinak by ho možná všechna ta radost přešla.
Nosil jsem mu knihy. Vybíral jsem je jednak z rozsáhlé knihovny, kterou tu založil můj dědeček, a jednak jsem je příležitostně kupoval, když jsem se vydával na ojedinělé výpravy do města. Četl rád a bavilo ho to.
Harry mi nosil naději. Den po dni, kousek po kousku. Začínal jsem věřit v jisté možnosti. Začínal jsem doufat. A štěstí (nebo co to bylo) mi docela zatemnilo mozek.
Pro tohle všechno jsem neviděl nic jiného.
Nepřestával mě udivovat. Ten jeho klid, lehkost.
Občas jsem ho přistihl, jak si mě zamyšleně prohlíží, když si myslí, že se nedívám. V tom pohledu se odrážel smutek.
Jednou jsem to už nevydržel a zpříma se mu podíval do očí. „Tak,“ řekl jsem. „Co tohle má znamenat?“
Znejistěl. Rozpačitě se pousmál.
„No tak!“ netrpělivě jsem dupl nohou o zem a pohodil hlavou, až se mi vlasy rozlétli do všech stran.
„Nerozumím ti,“ řekl tiše a nedíval se přitom na mě.
„Dobře,“ vzdychl jsem. „Tak tedy ne.“
Obrátil jsem se k němu zády a začal urovnávat věci na svém stole. Cítil jsem, že si mě zase tajně prohlíží a tušil jsem, že místo smutku má teď v pohledu nejistotu a otázky, které se ale bál vyslovit.
Potom ke mně přistoupil a položil mi dlaně na ramena. Otočil jsem se a neprozřetelně jsem mu pohlédl přímo do očí. Zářily tmavou zelení, v pokoji se zablýsklo a já si ani neuvědomil, že padám. Všechno kolem se točilo v jakémsi zvráceném, pomalém tanci, Harry se mě stále držel a smutně se na mě usmíval. Pořád jsem padal. A všechno mě přitom bolelo. Přivřel jsem oři před nepředstavitelným tlakem, který mě svíral a drtil, a když jsem je opět otevřel, stál jsem v pokoji, Harry stál přede mnou a venku byla tma.
Nemohl jsem se upamatovat, co se to tu se mnou vlastně dělo. Nevzpomínal jsem si ani na to, proč se to stalo. Ale že se něco stalo, to jsem tušil. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe, jen pohledu na něj jsem se vyhýbal.
Nějak jsem cítil, že všechen ten zmatek, který mě zahltil a dusí mě, způsobil Harry. Ale téměř vzápětí nějaká neznáma síla můj zmatek odplavila neznámo kam a pak už nebylo nic.
Jen Harry a já.
„Proč?“ hlesl jsem s bolestí a přitiskl si dlaně na oči. „Proč, Harry?“
Musel jsem tehdy omdlít, protože si nedokážu vybavit, jak jsem se ocitl na pohovce pod oknem. Vím jen, že se nade mnou skláněla silueta muže, o které jsem si myslel, že ji znám. Měl nesmírně smutné oči, což nebylo nic nového. Divné bylo, že ten smutek byl odrazem toho, co jsem cítil já. Z jeho očí na mě padala moje vlastní bolest a můj úžas se tam odrážel tak věrně, že jsem unaveně zavřel oči a potom si už nepamatuju vůbec nic.
-----------------------------------------
vážně "díky" za vaši aktivitu u minulého dílu....asi jsem toho po vás chtěla moc, napsat jeden blbý komentář (:
