The clan / Stray Kids

Kapitola: 2

Údolí krvavé řeky

Hlukot divokého vodopádu přehlušoval veškerý tok mužových myšlenek. Seděl na jediném suchém a plochém balvanu sledujíc nádherný zjev přírody. Oázu, jež byla schovaná před všetečnými zraky bytostí, která v této zemi žila, miloval. Zpěv ptáků dodával místu uklidňující atmosféru a přidával jí na kouzelnosti.

Před jeho postavou se rozepínal prostor udržovaný krvavou řekou, která své jméno dostala především proto, že její dno je posypané drobnými hnědými kamínky, které u vodopádů, jenž tato řeka vlastnila, z dálky, barvily čirou vodu do krvavě rudé. Hradbami byly vysoké skály stočené do podkovy, uprostřed se dělily na dvě skalní nádrže. První rezervoár nejvýše položený byl menšího vzrůstu a jeho voda se vlévala do druhého hlubokého jezera. Tudíž z jednoho mohutného vodopádu vznikly dva menší. Celičké místo bylo kryté velkými urostlými listnatými stromy. Slunce, jenž dominovalo na obloze, sesílalo své teplé paprsky na hladinu rozvášněné vody, která se pod tíhou svitu třpytila jako nejblyštivější šperk. Ačkoliv zima teprve začínala, slunce bylo stále ještě v plné síle, vodopády nebyly zamrzlé v jeden veliký těžký kus ledu a sněhový poprašek se objevoval pouze v místech, kam sluneční zář nedosáhla.

Mladý hoch onen obrázek viděl nespočetněkrát, a přesto měl pocit, jako kdyby to viděl poprvé. Zhluboka se nadechl, aby do plic mohl natáhnout co nejvíce čerstvého voňavého vzduchu. Zvedl se z tureckého sedu, oklepal si své černé upnuté kožené kalhoty, jenž ho chránily před chladem a do rukou vzal svou flétnu z černého ebenového dřeva. Urovnal si černý kabát zdobený stříbrnými vyšívanými květinami, které se linuly okolo obou koncových částí rukávů v místě zápěstí. A jelikož kabátek neměl zapínání, květinová okrasa se táhla po obou koncích kabátu až na zadní stranu okolo krku. Jednalo se o upravený typ hanboku, jenž na sebe navlékal pokaždé, kdy se vypravil do nepříznivých podmínek lesa a potřeboval se dle situace pohybovat nehlučně a rychle. Oděv chlapci končil u kolenou a pod ním měl bílou lehkou halenu, jež byla jemná na dotek. Ovšem, rychle měnícím se počasím, usoudil, že lehký oděv bude muset v brzké době vyměnit za zimní. Ačkoliv noci už dávno byly chladné a nepříznivé, dny se pyšnily teplem, v nímž mu na zahřátí kabát a halena stačily. Přiložil ústa k zobci flétny, zhluboka se nadechl a pomalinku nechal vyznít tiché, a přesto pronikavé první tony smutné písně, která byla pro chlapce s tmavě modrými vlasy nejoblíbenější z písní, jenž znal.

Melodie se roznášela s příjemným pozdním podzimním vánkem dál a dál od místa mužova pobytu. Spokojeně zavřel oči a nechal se intonací odnést daleko od domova. Objevil se na nádherné louce plných rostlin. Květiny různých barev a různé délky okolo něho běhaly, pletly se mu pod nohy a zasekávaly se mu o oděv. V jeho nose jej šimrala nepřeberná vůně lučiny. V uších poslouchal místo zvuků hudebního nástroje, šum malé řeky, která se hnala kamenitým korytem. Naslouchal slabému prozpěvování ptáčků, jež měly schované hnízdo na ohromném stromě, jenž se tyčil uprostřed palouku. Miloval léto a svou bujnou fantazií si jej chtěl připomenout.

Jeho nitrem prostoupilo teplo ze získané představivosti, rozjasnilo jeho mysl a chlapec se už necítil, jako předtím, něčí přibližující kroky ovšem veškerou krásu zničili v jediném možném okamžiku.

„Máš se vrátit do vesnice." Promluvil na něho klučina v přibližně stejném věku, jako byl flétnista. „Tvůj otec s tebou chce mluvit, urazil jsi našeho pána." Připomněl mu čerstvou událost. Modrovlasý klučina přestal hrát. Ke svému příteli stál zády a neměl tu odvahu se na něho otočit, aby mu mohl pohlédnout do očí. „Co jim tak trvalo tě zamnou poslat po tak dlouhé době?" Otázal se popuzený hoch stojící na rovném kameni. Neměl rád, když jej někdo vyrušoval z jeho představivosti. Na lučině se měl dobře, nebyly tam žádné zákony, žádný náčelník a ani žádný otec. Na malý moment se cítil volný.

„Náčelník je hodně rozhněvaný, musíš se vrátit a omluvit se mu." Jeho kamarád se přiměl ignorovat předešlou kousavou otázku jeho vrstevníka a opět na něho bezmocným hlasem promluvil. Ve svém nitru to cítil přesně stejně jako jeho kamarád. „Víš, že držím s tebou, ale pravidla se nesmí porušovat." Hoch s flétnou sklopil oči k zemi, čehož si druhý nemohl všimnout. „Jeongine pojď se semnou vrátit domů." Požádal jej, načež se mladší z hochů konečně rozpohyboval, otočil se a přišel k chlapci. „Je hodně rozzuřený Seungmine?" Hnědovlasý klučina zakroutil pouze hlavou. „Mluvilo se o nějakém trestu, ale prsty budeš mít celé." Podotkl snaživě, aby mladšího ukonejšil.

Oba chlapci se pomalu rozešli společně domů. „Neměl bys sem chodit, je to odvrácená strana řeky, vždyť víš, že tu žijí vlci." Pokáral Jeongina. Popravdě o něho měl strach, mladší se sem chodil schovávat před svým otcem, který o tomto místě nevěděl. Bylo zakázané přecházet na druhou stranu řeky z bezpečnostních důvodů. Jejich údolí bylo rozsáhlé, obsahovalo hodně jezer, luk, jak k pastvinám dobytka, tak i na obydlení, tudíž mladšího s modrými vlasy nechápal, proč se zrovna schovává v tom zapadlém koutku. Populace jejich národa byla nejpočetnější ze všech čtyř údolí, také byli nejobratnějšími bojovníky na pěstní boje. Luky používali zřídkakdy, jejich favority pro zabití byly zbraně z kovu.

Seungmin se přehraboval ve svých myšlenkách. Hnědovlasý klučina na svůj věk prokazoval velké množství zvědavosti, hodně rád četl zvláště, co se historie týkalo a kdyby bojový výcvik nebyl opatřený příkazem, byl by v knihách zalezlý celý den a celou noc.

Jeongin si všiml zadumaného výrazu jeho kamaráda. „Nad čím přemýšlíš?" Nedokázal odehnat nutkání, co druhého tolik utišilo. „Zajímalo by mě, kde větrné údolí leží." Jeongin se zatvářil zmateně. „Proč to chceš vědět? Bůh ví, jestli vůbec v tom jejich údolí ještě někdo žije." Konstatoval mladší. „Jenom dětská zvědavost." Odpověděl rychle Seungmin. Už se dosti napovídal o zvláštnostech těchto lidí, nechtěl opět zahlcovat mladšího hlavu věcmi, které jeho osobně nezajímaly. „Aha, dobře." Podivil se Jeongin. „Ale víš, že bys měl dávat větší pozor na vlky z doliny věčné tmy. Stále na nás útočí, a i když nás je pořád hojné množství, vlků přibývá." Dopověděl svou myšlenku mladší. „Nerozumím proč se náš národ nespojí s lidmi z měsíční krajiny. Je jich málo. Neměli bychom si tím pádem krýt záda, když máme v podstatě stejný cíl?" Otázal se Jeongin znovu svého mladého společníka.

„Spojit dva národy, které se nenávidí, by asi nebyl zrovna ten nejlepší nápad." Odpověděl nově příchozí za Seungmina. „Minho." Oba kluci zvolali navzájem. Hnědovlasý kluk k nim přispěchal. Měl na sobě černé kožené kalhoty, vysoké boty a černý dlouhý hanbok, kabát, jenž měl v pase bílým pruhem pásu upevněný, aby se chlapci při boji na cvičišti neuvolnil, a tudíž mu nevadil v pohybech. Onen kroj patřil mezi tradiční bojové oděvy, který chlapce vizuálně prodloužil. Bílé rukávy od schované haleny, jež byly špinavé od hlíny a od krve, chlapcům napověděly, že se jejich kamarád před malou chvílí nacházel na bojišti. „Vyhrál jsi?" Zeptal se ho Seungmin zvědavě. „Samozřejmě." Rychle odpověděl a vzal nejmladšího kolem ramen. „Prý ti chtěli, za neukázněnost rozdrtit prsty na pravé ruce, jako trest tvého odporu." Zachichotal se na Jeongina. „Díky mému otci, ale dostanu lehčí trest." Odpověděl. V jejich klanu bylo zvykem trestat jakékoliv vzbouřenectví drcením kostí. Sice kosti po delší době srostly, ale končetiny, co postihly tenhle osud byly zdeformované a už poté neplnily tu stejnou funkci jako předtím. Pokud tento trest byl vykonán na mladém bojovníkovy na jeho dominantní končetině, buď se musel naučit se zbraní zacházet v druhé ruce nebo odešel z profese dělat podřadnější řemeslo. Tudíž si mladí rebelové vždy důkladně promysleli, zda být rebelem a mrzákem.

„Co provedl tentokrát?" Znovu se optal, ale již Seungmina, který šel v tichosti vedle nich. Jeongin ačkoliv nepatřil mezi notorické povstalce, nelíbilo se mu, že se nemůže rozhodovat podle svého. V jejich systému se necítil volný a ani v bezpečí. Od malička rád hrál na píšťalu, toužil se stát hudebníkem. V boji byl dobrý jako každý druhý v jeho věku, ale jediné, co mu přivádělo štěstí do života byla hudba, která byla považována za hřích.

„Odmítl náčelníkův dar." Odpověděl na otázku Seungmin. „Jaký dar?" Slídivě se vyžadoval dál detailů. „Odmítl jsem náhrdelník z fialového krystalu." Odpověděl popuzeně Jeongin.

„Podobný tomu mému?" Optal se a vytáhl z kapsy u kalhot jemný náramek se žlutými krystalky místo perel.

Ahojda, po dlouhé době přidávám další díl, snad se bude líbit.