The clan / Stray Kids

Kapitola: 17

Na hranicích doliny věčné tmy a údolím krvavé řeky

"Konečně přestalo chumelit." Poznamenal Hyunjin. Od Chana se nehnul ani na metr. Stále ho přemáhal strach, že o svého přítele přijde, ale už to nebylo tak intenzivní. Všichni se oblékli do suchých oděvů, počasí jim dopřálo i malé ohniště, aby si mohli vysušit oblečení a dostatečně se zahřát před další zdlouhavou cestou. Jeongin se podělil o své jídlo s Jisungem a Minhem, a Seungmin zase s Chanem a Hyunjinem.

"Počkáme tu, mám pocit, že k nám míří Changbin." Pověděl jim Chan, jenž se po dlouhé době opět proměnil v člověka. "My umíme i mluvit?" Poznamenal provokativně Seungmin s úsměvem a promnul Chanovi rameno. "Většinou je dost ukecaný." Odpověděl za něho Hyun, který byl rád, že u ohniště vládla odlehčená atmosféra, ale poznámka o Changbinovi zůstala raději nedotčená. "Nebe je jasně modré, svítí i slunce, myslím si, že zase dlouho sněžit nebude." Dal svému postřehu Minho hlas, aby tím zakryl, lehkou nedůvěru, v to co jim pověděl Chan. Jisung ale zavrtěl hlavou. "Sněžit bude, ale ne tak silně jako včera a dnes v noci." Opravil ho a zadíval se na nebe. "Jak to víš?" Optal se ho zaraženě a strčil mu do ruky kus svého chlebu. "Na musíš nabrat sílu, nebudu tě furt vozit na zádech."

Jeongin se ušklíbl. Minho vždycky říkal věci tak jak se mají. Spoustu lidí dokázal urazit hned první větou, ale Jisung byl jiný. "Byl jsi to ty, kdo trval na tom, že mě poveze." Jednoduše mu odpověděl a zakousl se do suchého chlebu. Seungmin se zasmál. "Tak to vypadá Minho, že jsme našli člověka, který tě dokáže uzemnit." Minho se zatvářil velmi krátce ublíženě, ale též se lehounce usmál.

Chan se zase tajně ve svých myšlenkách vydal za Changbinem. Jakto, že slyšel jeho volání. jen přeci, pouto mezi nimi se přerušilo. Vnímal, že Bin má už za sebou velký kus cesty. Záhadným způsobem věděl, že k nim pospíchá. V jeho pocitech se už ale tak čistě neorientoval. Těšil se, že znovu uvidí Changbina, ale zároveň na něho byl ohromně naštvaný. Opustil je ve chvíli, kdy ho tu potřebovali, on ho potřeboval. Nesouhlasně zabručel. Tím si u Seungmina vysloužil nechtěnou pozornost.

"Něco tě žere?" Zeptal se ho tiše. "Moc s námi nemluvíš, nepoznám jestli to je tím, že nám stále tolik nevěříš, nebo toho máš na přemýšlení hodně." Vlk mu věnoval krátký pohled, ale Seungmin se nenechal odbít. "Děsivý pohled mě nevyděsí." Pověděl mu, a chytil ho za bradu. "Pověz mi to, víc hlav víc možností." Dodal a hlavu mu otočil.

Bylo zvláštní, že si od něho Chan nechal nejen poroučet, ale také ho nechal aby se ho dotýkal. Hyunjin, jenž ty dva se zájmem v tichosti pozoroval se snažil zachytit jakékoliv slovíčko z jejich tichého rozhovoru, ale Chan mluvil tiše a ne tak často. V podstatě se domníval, že řekl dvě slova, než se opět od Seungmina odtáhl.

"Nemůžeš na svých bedrech nosit veškeré starosti celé skupiny, pohltí tě to." Pověděl mu poraženecky Seungmin, když mu Chan odmítl sdělit co se mu zrovna teď děje. "A to nechci aby se ti něco takového stalo." Ještě tišeji dodal a od Chana si odsedl. Vlk se za ním jen zmateně podíval. Rozhodně nečekal, že mu tohle člověk řekne. Malinko se usmál, ta slova ho zahřála.

Changbin za nimi opravdu pospíchal. Když mohl běžel, a když to nešlo, chůzi se aspoň snažil urychlit. Nemohl si nepovšimnout svého pronásledovatele. Přeskakoval sněhové hroudy jako nějaká liška, chvilku byl vidět a pak zase zmizel ve sněhové pokrývce. Následoval Changbinovu stopu, nejen tu viditelnou, ale i pachovou, avšak vždycky si udržoval několik set metrů odstup.

Nevnímal ho jako hrozbu. Vůni jež bílý vlk ze sebe vydával ač nevědomky, Changbina uklidňovala. Byla sotva cítit. Příjemný pach něčeho známého smíšený s něčím novým, nedokázal zcela prozkoumat. Měl pocit jako kdyby se s bílým vlkem už někdy setkal, ale nic takového si nevybavoval.