The clan / Stray Kids

Kapitola: 11

Údolí krvavé řeky. Na hranicích.

S bezvládným tělem se otočil na Jeongina. "Kam si myslíš že sním jdeš?" Zeptá se nabroušeně Jeongin. Hnědovlasý hoch se svému příteli zpříma podívá do očí. "Potřebuje ošetřit." Pečlivě volí slova, jeho přítel ho nejspíš viděl, i jak se přeměnil. "Do našeho tábořiště sním nevkročíš, to tě varuju Minho." Řekne naštvaně a udělá dva kroky blíž.

V mladším chlapci se mísilo tolik emocí najednou, že pořádně ani nevěděl co si myslí. Před ním stál jeho velmi dobrý kamarád, který ho zřejmě celou tu dobu tahal za nos. "Takže mezi sebou máme jednu prašivou hyenu." Procedí skrz zuby. V očích mu Minho četl hněv, strach, ale i hořkost. "Jeongine, prosím, nechci se prát, stále jsem tvůj a Seungminův kamarád, nikdy jsem neměl v úmyslu vám ublížit. Věř mi prosím." Jeongin odmítavě zavrtí hlavou. "Celou tu dobu jsi se schovával za lidský vzhled, brali jsme tě jako vlastního!" Zvýší hlas.

"Odejdi s tím klukem pryč a už se nevracej." Hořkosladce řekne a rukou mávne aby se vlk ztratil. Minho, ale tiše vzlykne. "Jste můj domov, nic jiného neznám." Řekne s počínajícím brekem. "Jeongine, prosím, znáš mě od malička." Zašeptá a Jisunga si k sobě více přitiskne. Něčeho takového se šíleně bál. Nechtěl být vyvrhelem a nechtěl být osamělý. Ačkoliv byl vlkem bez smečky, právě tihle dva kluci pro něho znamenali rodinu. "Ten kluk spadl ze skály, vzadu na hlavě má hlubokou ránu, a má zlomená žebra. Je hodně vysílený a potřebuje ošetřit. A jenom Seungmin ho dokáže dát do kupy, to dobře víš." Řekne snažíc obměkčit svého kamaráda.

Jeongin ovšem zavrtí hlavu. "Ten kluk je celý od krve, akorát tím upozorním na celý svůj tábor." Odpoví a přemýšlivě se podrbe na hlavě. "Proč si mi to neřekl? Aspoň mně?" Zeptá se ho s bolestí v hlase. Minho mu věnuje provinilý výraz. "Jak si říkal, známe se od malička. měl jsi dost času mi to říct, ale ty ne." Dodá zlomeně Jeongin. "Žádný z vlků si do tábořiště vkročit nedovolí." Snaživě řekne. "Celé ty roky hlídám hranice." Pokusí se znovu obměkčit svého modrovlasého kamaráda. Jeongin se ale ušklíbne. "Přesto se k nám jeden z těch vlků ale dostal, kdyby na mě nenarazil, svůj lup by si odnesl." Řekne Jeongin a naštvaně si odfrkne. Minho na něho koukne trochu zmateně, žádného vlka v tábořišti necítil, a to ani jednou. "To není možný." Řekne.

"Jeongine můžeme se tady o tom bavit dál, ale čím dýl tady zůstane tím víc bude svou krví lákat vlky. Musíme ho umýt a rány zavázat, jeho krev, věř mi, je hodně silná pachová stopa." Dodá opatrně. Jeongin jen zavrtí hlavou. "Měl jsi ho tam nechat." Odpoví mu. Minho si povzdychne. "Seš stejně tvrdohlavý jako tvůj otec." V pálí mu do obličeje. "Slíbil jsem, že se o něho postarám jednomu starému pánovi. Ten kluk pro něho hodně znamená, a pro jeho.....lid." Řekne, jakmile zahlédne pobouřený výraz modrovlasého.

"Nejsem jako můj otec!" Prohodí nasupeně v tom se za jeho zády ozve křupání větviček. Jeongin se za sebe okamžitě ohlédne, ale nikoho nevidí, když se opět pohledem vrátí k Minhovi, zahlédne pouze zraněného chlapce opřeného o skalku, a vedle sebe šedivého vlka. Minho do mladšího strčí hlavou aby se za něho schoval. Jeongin má tak možnost si zblízka prohlédnout šedý kožich. Mohutné tlapy a neuvěřitelně děsivý bílý chrup. Minho na nově příchozí hrozivě vrčel, na hřbetu mu stály naježené chlupy a ocas měl lehce mezi zadníma nohama. Jeongin okamžitě poznal, že se Minho nově příchozích bojí.

Do pár okamžiků je obklíčila vlčí smečka. Jeongin napočítal sedm hnědých vlků, a jednoho černého. Opět zaujal bojovou pozici, když v tom do něho Minho silně strčil, tím Jeongina odsunul až k Jisungovi. "Fajn." Prohodí naštvaně Jeongin. Modrovlasý se ovšem ve svých útrobách silně třásl, jeho racionální myšlení mu správě říkalo že osm vlků, jeden vlk a člověk, opravdu, ale opravdu nepřemohou. Moc dobře věděl, že tenhle boj nevyhrají.