The clan / Stray Kids

Kapitola: 3

Údolí věčné tmy

Velké staré stromy v nemilosrdné tmě v noci působily strašidelným dojmem. Hustý smrkový porost nepropouštěl ani jeden měsíční paprsek, jenž by jim alespoň trošku osvětlil cestu. Smečka velikosti čtyřiceti dospělých vlků a patnácti vlčat pod pláštěm temnoty, vyslala okolo dvaceti čtyřnohých bestií na lov. Malinká skupina se nacházela u hranice jejich údolí s dolinou měsíční záře. Černý mohutný vlk se potichu a velice opatrně připlazil za svým přítelem a v onom okamžiku také jeho vůdcem, lehl si do mokré a studené trávy vedle něho a spolu s ním prohledával podezřele vyhlížející místo.

Černý vlk měl na přední pravé noze stejně barevný, jako jeho srst, náramek. Černé krystalky přidělané na kovovém řetízku se mu schovávaly do srsti. Nerad ho sundával. Byl to jeho zdroj energie, pomocí níž dokázal vyčerpat životní energii ze všeho z čeho si jenom zamanul. Jeho kamarád oproti němu měl žíhanou srst. Rudé chlupy se mísily s hnědým, místy až černým kožichem. Uši a ocas měl pouze černé. Zvíře mělo svalnatou postavu, nejen že na obvyklého vlka, byl až nepřiměřeně velký, stejně tak jako kamarád, ale také mnohem hbitější než normální zvíře. Tlupa se semknula okolo dvou mladých vlků a vyčkávala na příkaz.

Po zdlouhavé chvíli, se banda zvířat rozhodla zvláštní plac obejít a tím konečně přejít pomyslné hranice jejich kotliny. Hustý les se po pár metrech přeměnil na řídký palouk, jenž osvětloval nádherný měsíc v úplňku. Toto místo bylo každou noc hlídané skupinou lidí, bojovníků z měsíčního údolí. Lidé si nepřáli, aby vlci chodili na jejich území. Vždy, když se nějaký vlk dostal do jejich končiny, znamenalo to, že se počet obyvatel zmenší alespoň o tři ubohé.

Postupovaly zvolna. Pachy lidí zesilovaly. Vlci chtěli zvětšit své území, byli vyhnáni do nekompromisních podmínek hlubokého hvozdu, kde si vytvořili příjemnou a útulnou vesnici, v níž se mohli bezstarostně přeměnit na dvounohé stvoření, které poté vedlo zdánlivě normální život. Přesto ve svém nitru pociťovali ukřivděnost. Svět k nim byl nekompromisní, neustále jim připomínal přes sto dvacet let starou událost, jež si nyní nikdo nebyl jist, zda je vůbec pravdivá.

Blížili se k oné skupině. Vlk s černou srstí si povšimnul podivného modrého světélka v jedné koruně stromu. Dal znamení ostatním a vydali se prolít krev svých nepřátel.

Po šoku, kdy jednoho bojovníka monstrum stáhlo z větve dolů do útrob bolesti, před zrakem drobného chlapce si Felix stáhl kapuci od pláště více do čela, aby mu nebyly vidět jeho vlasy a vyškrábal se o dvě větve víš. Sundal si rychle luk ze zad a prvý šíp jenž vypustil, se zabodl do zvířete, jenž se snažilo zabít bojovníka, kterého předtím stáhlo ze stromu. V uších pihatého chlapce zněly bolavé a vylekané výkřiky jeho vrstevníků, kteří byli stáhnutí ze stromu nebo z něho spadli. Na zemi viděl tři mrtvá těla chlapců a prozatím jednu vlčí mršinu. Další šíp, jenž namířil na černého vlka se zabodl do kmenu stromu, vedle jeho postavy. Felix znepokojeně zaklel. Prozradil se.

Drobný chlapec pozoroval celé dění se strachem v očích. Srdce mu bušilo, studený pot mu stékal po zádech a působil mu tím husí kůži. Mohutný vlk se k němu pomalinku blížil.

Zahlédl seskakujícího kolegu. V jedné ruce měl dlouhou kudlu a v druhé dýku. Když zabil dalšího vlka, černý vlk byl až u stromu, na kterém se Felix krčil. Drobný chlapec napnul tětivu a dřevěný šíp vypustil do nitra vlka, jenž útočil na jeho kolegu, který se válel na zemi pod hrozivým zvířetem. Po čele mu stekla krupička potu. Byl zadýchaný a rozklepaný. Docházeli mu šípy což jej upozornilo, že brzy bude muset použít nůž jenž měl zavěšený u pasu.