The clan / Stray Kids

Kapitola: 12

Údolí věčné tmy, hranice.

Něco ho pronásledovalo, nebo se alespoň nedokázal onoho pocitu zbavit. Pod svýma bosýma nohama cítil nezměrný chlad. Šel nebo utíkal. Ale kam? Kam jeho cesta směřovala? Před sebou viděl černočernou tmu. Když před sebe zvědavě natáhl ruce, tak ani ty nebyly vidět. "Halo?" Zavolal do temnoty. Zarazí se. Neslyšel ani svůj hlas. "Halo?!" Zavolá opět, ale znovu mu z úst nic nevyšlo. Přesto měl pocit, jako kdyby se k němu někdo přibližoval. Nebo něco. Z dálky poslouchal něčí tlukot srdce. Byl to jeho tlukot srdce? Bušilo jako o závod, ale on si připadal klidný.

Když na chvíli opomenul onu temnotu, co ho obklopovala, uvědomil si že nejen slyší podivné zvuky, ale dokonce něco cítí. Nebyl to příjemný pocit. Byl to strach. Který a tím si byl jistý nepatřil jemu. Bušení srdce zesilovalo a zesilovalo, díky tomu začínal panikařit. Bušení se stávalo více a více nesnesitelné až si před oním zvukem zacpal uši. Ovšem po onom aktu zjistil, že bušení stále slyší stejně intenzivně.

Nedokázal se bušení ubránit. Z onoho nepříjemného zvuku se stalo naprosto mučící hučení. A zvuk ustal až mu bolestivě praskly oba bubínky. Bolestí zakřičel, ale z úst mu opět nic neuniklo.

Nyní si už frustrovaně prohrábl své vlasy. Cítil jak mu vlasy zůstaly v rukou, a když své ruce zmateně stáhl z hlavy před obličej, už je tentokrát viděl. Byly plné stříbrných vlasů.

Strach, který předtím nepatřil jemu najednou zesílil. Jeho srdce, které do teď bylo zvláštně klidné se rozbušilo a on za svou maličkostí zaslechl chraplavý výdech.

Zděšeně se otočil, a vše co do teď bylo černé najednou nabralo plné tvary a syté barvy.

Opět se ocitl v lese. K smrti vyděšený utíkal. Před monstrem, s nímž se už jednou setkal. Cestu znal, alespoň si to myslel. Zakopl o kámen, který vypadal, jako kdyby na onu cestu nemá ani patřit. Když se ze svého pádu zmátořil, zvedl se. Ale už nebyl na oné cestě, nyní stál pod kolena ve vodě, v propasti a před ním stál s hrudí obnažený světlovlasý muž bez tváře.

S úlekem se od něho vzdálil na dva kroky, ale světlovlasý se nepohnul. Vyděšeně si monstrum prohlédl. Jeho svaly nabraly detailů, které si z reálného zážitku ani snad neodnesl. Co bylo na vzhledu vlka nového, byly napjaté žíly. Zdálo se jako kdyby byl v bolestech. Kůže, jež pokrývala napnuté žíly nejdříve začala bělat. Poté změnila radikálně barvu z bílé na černou. Vlkovo tělo se začalo třást, a on z něho nedokázal sundat pohled.

"Co to má být?" Zeptá se, ale opět nic neřekne. Zvědavě k němu přikročil blíž, jakmile se barva žil změnila z černé na ledově modrou, vlk z němého výrazu procitl. Křečovitě chytl chlapce za obě paže a tím uvězněného vyděsí.

"Vem si to!" Zařve na něho. Druhý z mužů ve vlkových duhovkách zahlédl modré žilky. Měnily tmavě hnědou barvu očí na pronikavě modrou.

Opět na chlapce bolestivě zahulákal. "Vem si to zpátky!" V tu chvíli, jako kdyby se vzbudil, jediným pouhým dotykem, si bral svou energii zpět a zároveň mu dával daleko větší množství energie. Která jako posedlá hledala svůj cíl. Se vším tmavým a černým se začala mísit a pronikat do nejzazších zákoutí, jež by se dala najít a stejnou silou jakou ji vlk přijímal se usazovala nejen v nitru onoho vlka, ale i v nitru chlapce, až nakonec dunivou silou vrazila do obou srdcí.

Felix se na posteli prudce posadil. Lapajíc po dechu začal vykašlávat černou krev. Jeho tělo se nacházelo v neskutečných bolestech. Hrudník ho šíleně pálil a on se okamžitě předklonil aby vyzvracel další velké množství černé krve, poté se jeho stav zlepšil a on se rozhlédl po svém pokoji. Byl osvětlený ledovou modří, jeho řetízkem, který jevil zřejmé změny.