The clan / Stray Kids

Kapitola: 1

 Údolí měsíčního svitu

Zkřehlé větve stromů propouštěly paprsky slabé měsíční záře, jež umožňoval měsíc v ústupu. Zbylý srpek měsíce osvětloval staré vlhké kořeny vyvrácených stromů ze země po nevídané divoké bouři. Ozařoval opuštěné mýtiny a denně používanou cestu, jež nyní působila děsivým dojmem.

Čerstvý vzduch prolínala vůně mechu, jehličí a hnijícího masa mrtvých živočichů, jejichž život byl naplněn. Les byl skvělým poskytovatelem oázy, domova i úkrytu před vetřelci, přesto v hloubi srdce skrýval hrozivé tajemství.

Drobná osoba se více zachumlala do svého dlouhého šedého pláště a přitiskla se k mohutnému kmeni vysoko v koruně stromu. Větev pod váhou osoby slabě zapraskala a mladý hoch nepatrně ztuhl. Nebylo by to poprvé kdy by pod ním nějaká haluz praskla. Promrzlými prsty si více stáhl kapuci do obličeje, aby teplo, jež tak obtížně vytvořil, unikalo nejméně. Do plic vdechoval studený vzduch, který s sebou přinášel střípky počínající zimy.

 Frustrovaně si povzdechnul a promnul si unavené oči, jež sledovaly temné okolí. Číhal tu snad téměř dvě hodiny a prozatím nic nezahlédl. Tětiva na jeho pracně vyrobeném luku se mu přes jeho hábit a  loveckém poupraveném kimonu zařezávala do vystouplé klíční kosti, rukojeť zbraně jej nutil držet záda rovná, přičemž ho začínaly z dlouhé chvíle bolet. Šípy, které měl v toulci, přidělaném k levému boku, měl schované pod pláštěm.

Na malý okamžik zalétl myšlenkami ke svému otci. Před setměním než se, se svou tlupou vydal na lov, se svým otcem mluvil. Chlapcův otec je mocným a lidem uznávaným náčelníkem. Pihatý klučina staršího muže respektoval, jako silnou autoritu, která mu je oporou, vůdcem, ale méně otcem. Nemají spolu moc společného. Otec je skvělým soupeřem, co se bojů na krátké vzdálenosti týče. Než si vzal jinochovu maminku za ženu, muž to byl velký, svalnatý a každá dívka se po něm ohlížela. Už jako mladý dělal ušlechtilá rozhodnutí ku prospěchu jeho lidu a nepřestal s tím ani po dvaceti letech od početí jeho syna Felixe.

Mladý hoch se mu ovšem toliko nepodobal. Jeho jemné rysy v obličeji dokázaly oklamat každého, kdo o kolo něho jenom prošel. S dlouhými stříbrnými vlasy skvěle korespondovala jeho bledá sametová pokožka, rudé rty a bílý úsměv. Mnohé vesnické dívky záviděly jeho pěknému vzhledu, avšak pro chlapce ve Felixově věku, byl pouhým ztroskotancem. Drobné hubené tělo nevykazovalo žádné známky vyběhlých, či vytrénovaných svalů, ačkoliv byl rychlý a hbitý než ostatní vrstevníci. Bohužel, silou by se mohl rovnat děvčeti.

Jako dospělý muž, by podle vůdce měl ovládat pět různých bojových praktik. Felix zvládal sotva jednu a to mizerně. Mezi jeho oblíbené zbraně, které dokázal skvěle ovládat, patří malý házecí nůž, jenž používá jen tehdy pokud nemá po ruce svůj luk, ze kterého ve svých rukou udělal nejnebezpečnější zbraň. Střílet začal už ve svých deseti letech, od té doby se nejen zlepšil, ale také svou schopnost vyšperkoval na nejvyšší bod umění.

I když nepatřil mezi vysoké svalnaté hromotluky, své malé přednosti dokázal plně využít. Jako tichý člověk, ponořený do snění, svých myšlenek, se Felix naučil pohybovat téměř nehlučně. Zjevil se jako stín, a opět jako stín zmizel. U vrstevníků si tím vysloužil nespočet neblahých přezdívek.

Mladý muž se opět zhluboka nadechl. V myšlenkách si znovu přehrál onen rozhovor, jenž ho trápil. To snad nemyslel vážně. Přemítal. Rozhořčeně se ošil a ze zad si sundal luk, aby se mohl na větvi lépe usadit. Luk si opřel o stehna, a ve chvíli kdy se znovu ponořil do svých myšlenek, řetízek omotaný na rukojeti luku se rozzářil ledovou modří.

Felix řetízek schoval pod plášť, ve snaze na sebe neupozornit příchozí nebezpečí. Potichu dal znamení své schované tlupě, aby se nachystala na útok a sám vyčkával pozorujíc tmavý prostor pod ním.

Ještě chvíli.

Ahojda. Malá kapitola na začátek, cítím, že mi v tom něco chybí, ale pokaždé když si to přečtu, neměnila bych. Tak snad se vám to bude líbit. Další kapitoly budou samo sebou delší.