The clan / Stray Kids

Kapitola: 6

Údolí krvavé řeky

Mladý muž rozvalený na své dřevěné staré posteli si prohlížel náramek ze žlutých krystalků. Ze zašlých a špinavých trhlinek v jednotlivých krystalkách bylo zřejmé že předmět je mnohem straší, než bylo na první pohled vidět. Náramek nastavil proti slunečnímu svitu, jenž pronikal do pokoje skrze otevřené okno, přivřel jedno oko a druhým se díval skrze rozzářenou část. Když se skrze krystal díval delší dobu, jeho osoba později nabyla dojmu, že se jantarová barva vevnitř neobvyklého kamínku nepatrně do sebe mísila.

Dnes nemusel chodit na bojiště. On a jeho přátelé měli volný den, Seungmin se podle něho určitě válel v knihách a Jeongin zase někde tajně hrál na flétnu. Avšak jeho domněnka nebyla tolik pravdivá.

Jeongin oblečený do vybledlé bílé haleny a černých kožených kalhot rozzuřeně odešel z domu. V ruce držel dva přelomené kusy flétny, kterou mu před pár minutami jeho otec v záchvatu vzteku rozbil. Počasí, které se ze dne na den ochlazovalo a chystalo se na první zimní dny, se nekompromisně zažíralo do jeho těla. Prudký ledový vítr mu čechral tmavě modré vlasy a na těle mu zanechával nepříjemnou husinu. Jeongin si příliš pozdě uvědomil, že by se mu hodilo pár kousků teplejšího oblečení. Ale do domu, kde setrvával jeho otec, s nímž se před malou chvílí pohádal, se nechtěl vracet. Z rychlé chůze přešel do lehkého klusu, aby se alespoň trochu zahřál a vydal se na již jemu známé místo.

Znaveně si sednul na mokrý kámen, srdce mu z běhu bušilo téměř až v krku. Dech se mu po pár hlubokých nadechnutích utišil a on konečně pocítil, jak se mu organismus pomalu uvolňuje. Ve svém srdci cítil tolik emocí, že je nedokázal všechny najednou popsat. Byl rozzuřený. Smutný a úzkostný z věcí, jak se začaly nebezpečně pro něho vyvíjet. V klíně měl rozbitý hudební nástroj, na který už nezahraje a pouhý onen obrázek jeho oblíbené věci v něm probudil neukojitelný vzlykot. Jeongin svůj brek snaživě tišil, aby na sebe zbytečně neupozorňoval.

Mladý muž se domníval, že tu byl sám, avšak za jeho zády, kde začíná hluboký les, ležel polekaný vlk. Schovaný za kořem a dvěma stromy z bezpečné dálky svého narušitele pozoroval. Když Jeongin přestal vzlykat, udělal věc, kterou měl z bezpečnostních důvodu udělat jako první. Porozhlédnout se po okolí a popřípadě včas odhalit číhající monstrum. Před sebou pozoroval nezvykle tichý vodopád. Neslyšel žádné brebentění ptáků, čí šeptání větru, jako tomu bylo vždy, když se tu ukrýval. S divným pocitem uvnitř sebe se postavil na nohy a namístě pečlivě celou oázu prozkoumal. Jako opařený se zrakem zastavil na pohozeném oblečení za jedním z mnoha kamenů. Žaludek se mu křečovitě stáhl, když mu došlo, že tu sním někdo je. Oblečení bylo dobře ukryté, z cesty, jež přišel, nebylo vidět. A z balvanu, na kterém před tím seděl nebylo vidět taktéž. Automaticky rukou sáhl po dýce, jenž měl téměř vždy zavěšenou u svého pasu, tentokrát ji bohužel nenahmatal. Jeongina polil ledový pot. V duchu zaklel a opatrně se vydal k podezřelému místu. Dech se mu tajil, srdce mu v onom okamžiku bušilo snad mnohem rychleji než při běhu.

Vlk jej pozoroval. Sledoval každičký pohyb mladého muže, který se přibližoval k jeho věcem. Nervózně zastříhal ušima, tohle se nemělo stát.

Jeongin si z jednoho metru prohlížel oblečení a dva šperky položené na složených kalhotách. Oblečení bylo mužské, čemuž se ani tolik nedivil. Ženy se povětšinou bály chodit samy do lesa, většinou ani neopouštěly tábory. Ale, co jej rozhodilo bylo, že v jednom šperku rozpoznal fialový řetízek, který mu náčelník nabídl. Vedle něho ležel tmavě smaragdový náramek ze stejných krystalů, jako byl řetízek. Zmateně oba šperky vzal do ruky, přičemž se okamžitě fialová barva náhrdelníku slabě rozzářila.