40 dní života | Larry Stylinson

23 - Ráno jako každé další

16. ledna, 19 dní

Louis stejně nakonec souhlasil.

Klíč si sice nechat nemohl, protože Harry měl jen jeden, (vlastně ještě jeden náhradní, ale ten byl kdesi doma na dně šuplíku. Slíbil však Louimu, že mu ho najde, aby mohli mít každý svůj,) ale to nic neměnilo na tom, že Harryho domov se právě teď stal i jeho domovem. Sice jen na chvíli, ale přece. Počítá se to.

Nejdřív nechtěl. Bál se, že by byl Harrymu na obtíž, že by byl jen navíc, a spousty dalších dost podobných obav. Ale na druhou stranu, mohli by spolu s Harrym trávit víc času. Mohli by se každý den před spaním koukat na filmy, chodit spolu do školy, snídat spolu, probouzet se vedle sebe. A to znělo až moc lákavě na to, aby odmítl. Chtěl s  Harrym strávit co nejvíc času, který mu ještě zbývá. A tohle byla příležitost. Nenahraditelná příležitost.

Bylo kolem šesté ráno, Louis ležel v posteli a nezaujatě si prohlížel strop svého nového dočasně-trvalého domova. Před chvílí se probudil a už nemohl usnout.

Jediné věci, které si včera vzal, byly ty, co měl s sebou. Dnes byla sobota, takže měli celý víkend na přestěhování všech věcí, které Louis potřeboval. Moc jich nebylo, vejde se mu to do jedné tašky. K životu nepotřebuje moc, prostě si sbalí pár kusů oblečení, pár věcí do školy, notebook a skicák a pár tužek. Jo, s tím může žít. Stačí mu to. Bohatě. Nebude tu zabírat tolik místa.

Potichu, aby nevzbudil svého přítele, vyklouzl z postele. Napadlo ho, že než se Harry vzbudí, mohl by si pro věci, co potřeboval, skočit sám. Mělo to ale háček. Vlastně dva. Zaprvé, slíbil Harrymu, že tam dojdou spolu. Mluví samo za sebe. Zadruhé, byla tma. Což svým způsobem taky mluví samo za sebe. A ještě navíc, stále měli jen jeden klíč. Nemohl byt nechat odemčený, logicky, ale ani zamčený. Co kdyby chtěl Harry z jakéhokoliv důvodu jít ven. Nemůže ho zamknout ve vlastním bytě. Mohl by se kdykoliv vzbudit a nevědět, co se děje.

Louis proklouzl do kuchyně a zavřel dveře. Opřel se o linku, jako to často dělával, jen tak se po kuchyni rozhlížel a přemýšlel o nejrůznějších věcech.

Otevřel okno a chvíli jen tak pozoroval dění na ulici. Jestli se to vůbec dalo nazvat děním. Svítily tam lampy, občas projelo nějaké auto, občas se objevil někdo venčící svého psa, jinak ulice působila tiše a mírumilovně. Měl pocit, že i trošku pršelo.

Tohle nebyl ten typ depresivně působící samoty. Tahle působila víc vřele a hřejivě. Vážně byl skvělý čas na to, aby si jen tak lehl do postele a koukal na film. Nebo poslouchal písničky. Nebo kreslil
A přitom poslouchal písničky. Nebo naprosto cokoliv. Podobné věci dělával často, a byly to jedny z jeho nejoblíbenějších momentů jeho života. Tahle místa nejoblíbenějších momentů sice rychle a spolehlivě nahradily vzpomínky s Harrym, ale i tak pro něj navždycky budou mít hodně speciální místo. Byl to pocit bezpečí, když tu nebyl nikdo jiný. Nic jiného.

Okno znovu zavřel. Místnost se už stihla vychladit dost. Vlastně už docela chladná byla i předtím, takže v tom moc nebyl rozdíl. Ale i tak, prostě tu byla větší zima. Louiho tělo to cítilo. Ale hlavně tady bylo svěžeji. Příjemnější vzduch. Jakoby se kuchyň naplnila tou přívětivou atmosférou, která panovala venku. Zkrátka tu hned bylo lépe.

Jak se tak procházel po kuchyni a přemýšlel, co teď, jeho pohled padl na jeden z hrnečků, které z jakéhokoliv důvodu byly vykládané na lince, ne uklizené ve skříni. Poznával ten hrneček. Ani nevěděl, proč si to pamatuje, ale byl to přesně ten hrneček. Stejné ráno, stejná situace. A díky tomu Louis konečně dostal nápad, co by mohl dělat, než se Harry vzbudí. Jen doufal, že tu najde vše, co potřebuje. Do obchodu chodit vážně nechtěl. Ať už se stejných důvodů, z jakých nechtěl jít k sobě do bytu (mohl to tak stále nazývat? Do svého starého bytu? Svého starého domova? Znamená to, že tohle byl jeho nový domov?), tak proto, že ani nevěděl, jestli takhle brzo, navíc ještě v sobotu, vůbec budou mít otevřeno. Protože s největší pravděpodobností ne.

Díky bohu vše, co potřeboval, našel. Kakao a koláče. Makové. Stejně, jako to jedno ráno. První tohohle roku. Jedno z prvních jejich společných. První důležité ráno. Ráno, které mu z neznámého důvodu uvízlo v mysli. Měl tu vzpomínku rád. Měl jí hrozně rád.

Dokonce i ten hrneček byl stejný. Prakticky to samé ráno, jen o něco málo přes dva týdny později. Jen dva týdny, a co vše se za tu dobu stihlo udát. Co vše se za tu dobu stihlo změnit. Stejné ráno, jen s úplně jinou atmosférou. Louis si nebyl tak úplně jistý, jestli se mu to líbí. Jestli se mu líbí, kam tohle směřuje. Jestli si Harry uvědomuje, co tím, že si jsou každým dnem blíž a blíž, způsobuje. Že to je sice fajn, ale vzhledem k okolnostem si to určitým způsobem dělají jen horší.

Dveře zpět do ložnice otevřel nejtiššeji, jak to loktem, (protože nesl hrnek a talíř,) svedl. A ještě k tomu si musel dávat pozor, aby nevylil kakao. Byl to těžký úkol, ale Harryho se mu povedlo nevzbudit. Aspoň ne dřív, než chtěl. Což byl úspěch.

Louis si klekl vedle nočního stolku a odhrnul Harryho vlasy, aby ho mohl políbit na čelo.

„Vstáváme," promluvil tiše. Věděl, že to Harryho určitým způsobem probudí. A jak tak nad tím teď přemýšlel, zajímalo ho, jestli má Harry vážně tak lehký spánek, nebo ho probudí jen Louiho hlas a přítomnost.

Harry se zavrtěl. Louis nechal svojí ruku v jeho vlasech a jemně je hladil, namotával si je na prsty, hrál si s nimi.

„Notak, vstávej," pokračoval Louis, už ne šeptem.

„Donuť mě," řekl Harry polohlasem, do kterého očividně dal všechnu sílu, kterou měl. Byl vzhůru. Možná ještě před tím, než se Louis vrátil. Usmál se, ale oči stále neotvíral.

„No, mám pro tebe snídani," začal Louis. „Horký, velmi chutně vypadající kakao, a k tomu krásně nadýchaný makový koláče, co tomu říkáš?"

Harry pootevřel oči.

„Dobře, to je fér."

Každé ráno teď může vypadat tahle, když budu chtít. Každé další ráno tak dlouho, co budeme spolu.