40 dní života | Larry Stylinson

14 - Blonďáček

7. ledna, 26 dní

Louis dnes se školou výjimečně končil dřív než Harry. A i přesto, že mu Harry několikrát velmi podrobně vysvětlil, kam má kdy zatočit a kde má přejít jakou silnici, aby se tam bezpečně dostal (a projistotu mu to ještě poslal v SMSce, aby to Louis mohl mít celou cestu před očima), se Louis bál, že netrefí. Že se i tak někde ztratí. Bylo by to pro něj docela typické. Nikdy v téhle části města nebyl. Upřímně jí po celou dobu svého života tady vůbec nebral na vědomí. Harry to od svého bytu musel mít do školy strašně daleko. Ale od Louiho školy to zas tak daleko nebylo. Zvládne to. Kdyby se ztratil, pořád má na telefonu Harryho, který mu může poradit, při nejhorším ho někde vyzvednout, kdyby se zatoulal až moc. 

Hned, co zazvonilo na konec poslední hodiny, se Louis vydal na cestu. Tedy ještě před tím, než vyrazil, si ještě párkrát přečetl SMSku s instrukcemi. Až potom, stále s mírnými obavami, vyrazil. Stejně stále každou chvíli kontroloval, jestli jde dobře. 

„Bože, já jsem vážně případ," řekl si sám pro sebe, když si stále nebyl jistý, kudy. Ani si neuvědomil, že v ulici nemusí být sám. A taky nebyl. Hned, co mu to došlo, prudce se rozhlédl kolem sebe. Jeho obavy se potvrdily. Pár metrů za ním kráčel Niall, už několik ulic stejným směrem, jako on.

Zatímco na něj Louis zíral, stihl ho blonďáček doběhnout. 

„Ahoj," usmál se. Louis se bez odpovědi rozešel dál směrem k Harryho škole a Niall s ním držel krok.

„Vypadá to, že máme stejnou cestu," pokračoval stále s lehkým úsměvem. 

O co mu jde? pomyslel si Louis. Nebylo to poprvé. Nebylo to poprvé, co se k němu někdo choval mile. A potom ho zahnal do slepé uličky, kde ho do krve zbil. Sice byl v některých věcech vážně nepoučitelný, ale tohle jedna z nich nebyla. Důvěřivost ztratil dávno. Harry je stále záhadná výjimka. U něj to bylo jiné. U něj prostě cítil, že mu věřit může. Ale na všechny ostatní si musí dávat pozor. 

Niall v tichosti pokračoval v cestě po Louiho boku. Louis už telefon nevytahoval v Niallově přítomnosti nechtěl. Cestu si pamatoval, jen se vždy potřeboval ujistit. Holt to bude muset i tak zvládnout.

Jak vůbec ví, kam jdu? napadlo zase Louiho. Nebo mě sleduje? 

Louis se zamyslel a pomalu se začal smiřovat s tím, že zase skončí někde na zemi, odkud bude muset zavolat Harrymu, protože to bude mimo jeho naplánovanou trasu, a bude mu muset vysvětlit, co se stalo. A to nechtěl. Nechtěl, aby to Harry věděl. 

Po chvíli cesty zvedl pohled. Před očima se mu zjevila budova, která až podezřele vypadala jako škola. Byla to ona. Byla to Harryho škola. 

Louis se musel v duchu poplácat po zádech. Dorazil sem skoro bez návodu, ani jednou se neztratil a nikdo ho cestou nezmlátil. No není to úspěch?

„Čekáš tu na někoho?" ozval se zase blonďák, jehož přítomnost Louis zcela vypustil. 

Neodpovídal. 

Tak Niall pokračoval: „Já bydlím támhle," ukázal kamsi za školu. „Dřív jsem chodil sem. Možná to tady bylo i lepší."

Louis se přistihl, jak se zájmem poslouchá Niallova slova. Ale sám nic neříkal. I když tenhle roztomilý blonďáček vyzařoval dost komfortně a bezpečně působící energii, pořád mu nevěřil. Pořád to nebyl Harry. 

Niallovi přišla Louiho nemluvnost roztomilá. Ale i přesto by byl radši, kdyby s ním mluvil. K tomu ho oslovit hledal vhodnou chvíli tak dlouho, přece se teď nevzdá.

Ale vypadalo to, že s ním Louis vážně mluvit nechce. Niall si povzdechl a pomyslel si, že to zkusí příště. Nojo, ale jak dlouho může trvat, než se naskytne další vhodná chvíle? 

Louis se zastavil před vchodem do školy a Niall s ním. 

„Já..už si půjdu," prolomil ticho znovu Niall. „Tak..se měj," usmál se. 

Louis tentokrát zvedl hlavu a Niallovi věnoval úsměv. Tenhle byl ale jiný, než ten pár dní zpět ve škole. Niall to cítil. 

Odcházel s úsměvem na rtech. Louis neměl ani ponětí, jakou měl Niall radost z toho, že se dostal aspoň nějaké reakce. A ještě ke všemu ta reakce byla pozitivní! Niall to bral jako absolutní úspěch. 

Louis se mezitím posadil na stojan na kola a čekal na Harryho. Stihl to akorát, do konce hodiny zbývalo pár minut. 

Už jen pátek a bude víkend, proběhlo Louimu hlavou. Budou moct spolu s Harrym strávit celý víkend. Louis už si v hlavě začal tvořit nový seznam filmů, které Harrymu musí přes víkend ukázat. A taky seznam křupek a sušenek, co musí nakoupit. A taky...

Ucítil něčí dotek na loktu. Leknutím sebou trhl. 

„Promiň," ozval se neznámý hlas. Promiň. Promiň...

Tohle slovo mu tak dlouho nikdo neřekl. Bylo to docela zvláštní. Ani si nepamatoval, kdy to slyšel naposledy. Promiň...

Až díky tomuhle si všiml, že se z východu ze školy začaly hrnout davy dětí. Sesedl ze stojanu na kola, a stoupl si ke zdi, aby nezacláněl těm pár bláznům, kteří i v zimě jezdili do školy na kole. A nebo aby hotím kolem někdo nepraštil. Nejspíš by si toho ani nevšiml. Nebo by se mu ještě vysmál. Promiň... Nebo možná ne? Možná lidi na všech školách nejsou, jako na té jeho?

„Loui!" uslyšel Harryho hlas a než se stihl vzpamatovat, Harry už ho svíral v náručí. Harry se usmál. V Harryho náruči mu bylo dobře. Nejlíp na světe. 

„Ahoj," řekl Louis s radostným smíchem. Harry ho mezi tím položil zpět na zem a políbil ho na čelo. 

„Tak půjdem?" optal se Harry. Louis jen přikývl. Harry nastavil ruku a Louis ho za ní chytil. Vyrazili směrem k jeho bytu.

Kéž bych tohle mohl udělat i před svojí školou, pomyslel si Louis a sevřel Harryho ruku pevněji. Přiblížil se k němu a trochu se tím o něj opřel. Harry se okamžitě začal vyptávat, jak se měl, a Louis mu nadšeně odpovídal. Potom se zájmem poslouchal, o čem mu vyprávěl Harry. Přitom se přitulil ještě blíž k němu. Kéž by to šlo.